Archív 2010

13.01.2010

 

Čtenář

 

Chodí k nám do knihovny takový trochu mastný, trochu divný chlap.

-Máte něco o pediatrii?, ptal se tuhle.

-To musíte do lékařské knihovny.

– No já vím, že je to takové sprosté slovo, ale možná by to mohlo být i v trestním právu.

Když se ukázalo, že myslel pedofilii, posteskl si:

– Dvacet tisíc mě stál advokát, než mě z toho vysekal…

xxx

Veselá příhoda na začátek roku, že ano? Ale pořád jsem mátožná, nachlazená, neřku-li ležím…Bude líp.

 

xxx

Průběžný čtenářský deník:

Jakub Arbes: Romaneto v listech. Korespondence z let 1867 – 1892. Edicí dopisů provází prof.Jaroslava Janáčková /ARSCI 2010/

Zajímavé čtení, tehdy stejně jako dnes. Literáti /umělci vůbec/ pořád chudí a zneuznaní:)

xxx

 

Návštěvnost tohoto blogu 31.12. 2009 – 13.1.2010

76 804 – 77 712

 

 

18.01.2010

Výlet do Vimperka

 

Tak jsem zas byla na Šumavě, tentokrát ve Vimperku. Roman Szpuk tam pořádal Houštinu slov, další literárně hudební akci. Původně jsme se na ni chystaly s Janou Jiráskovou, a to ve velkém stylu, chtěly jsme vzít i oranžové saně, ale, jak říká klasik, všechno je jinak. Takže jsem do Vimperka nakonec musela sama, bez sáněk, a ani na Houštinu se nezdržela.

Nicméně i tak jsem zažila jeden z nejpodivuhodnějších večerů svého života.

Ale o tom zas někdy příště.

Fotky jsou tady

http://zora2.rajce.idnes.cz/Vimperk_15._a_16.ledna_2010/#album

 

 

 

 

 

 

 

 

19.01.2010

Na houbách

 

Předem varuju! Dnešní zápis není pro útlocitné povahy, ani pro lidi, kteří se nechají vést jen chladným rozumem.
Vlastně váhám, jestli se mám o své zážitky podělit, ale protože už i vláda nemá jiné starosti, než každému stanovit přiměřené množství drog, snad mě nezavřou.
Než začnete lamentovat, upozorňuju, že NĚCO /kromě alkoholu/ jsem naposledy okusila ve 20 letech, kdy jsem na hotelu v Teplicích kouřila marihuanu.
Rozhodně jakékoliv drogy nehodlám nijak propagovat, ani jim propadnout.
Ale po tom skoro čtvrtstoletí jsem poprvé v životě vyzkoušela lysohlávky, a to ještě menší než normální dávku.
Dostala jsem se do zvláštního rauše, který trval několik hodin. Dejme tomu dvě až tři akutně, zbytek přicházel a dozníval.
Z mnoha důvodů nebudu a nechci popisovat všechno, co jsem zažila, omezím se dvě docela příjemné nebo neutrální vize.

První.

Viděla jsem džungli, jakoby ji kreslil Disney. Zelené velké dužnaté listy palem či čeho, snad i nějaký hnědooranžový tam byl. Nad nimi černé nebe a spoustu hvězd. A z té temnoty na mě začaly dorážet zvířecí packy. Hrabaly, sem tam, z jedné strany, z druhé, jakoby ňafaly, ne
nepřátelsky, spíš jakoby si chtěly hrát. Různé tlapy a tlapky gepardů, leopardů a podobně, cítila jsem ty dotyky měkké srsti, jako pohlazení plyšákem, kožichem třeba.
Ostatně šelmy se mi v nějaké podobě během celého toho stavu vracely, pak i nepřátelsky.
Po nějakém čase se zjevila zimní? čínská? krajina. Jen bílá, okrová, černá, velké plochy bílé jako sněhu, v ní zapadané baráčky; pagody s prohnutými střechami. Černé ťupky jako saze, co jsou ve sněhu. Ticho, klid. Krajina jak z haiku.

 

Napsala jsem, že se omezím na příjemné vize, a to jsem i udělala. Byly i divoké, i vysloveně temné, zlé, kdy jsem se bála a vzlykala.
S dobrým svědomím nemůžu lysohlávky doporučit, ale jedno vím rozhodně. Když, tak nebuďte sami. Chce to někoho druhého, někoho s jasnou hlavou, kdo vás pohlídá.
Někoho, kdo vás má rád a pak vám to i řekne.

 

xxx

 

Průběžný čtenářský deník:

Roman Szpuk: Macecha bouře /čtu znovu/, Šel jsem však vytrvale. Deník P.Františka Lízny z pouti za sv.Cyrilem a Metodějem

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

1.02.2010

Kriminalista

 

Za poslední dobu jsem slyšela několik neuvěřitelných příběhů ze života. Jeden za všechny.

 

Dáma ve středních letech si dala seznamovací inzerát. Protože už měla jisté životní zkušenosti a hledala „jen vážně“, chtěla vyloučit podvodníky, lháře a podobně. Nebezpečná žena.

Jezdila tedy po republice a na pány, které si vybrala, dělala tajné přepadovky. Přijela, zazvonila – a leckdy koukala.

Jednoho z dotyčných měla hledat v nějakém obchodě. – To je můj manžel, říká prodavačka, – hned ho zavolám.

Přišel a dámu na inzerát si odvedl do kanceláře.

– Nebude vaší ženě divné, že jsem za vámi přijela?, znejistěla.

– Nebude. Dělám u kriminálky. Myslí si, že spolu něco řešíme.

 

Xxx

 

Skřivánek je proti mně břídil. Dnes jsem vzhůru od 1*38. Něco se děje, protože za dnešní noc vím o čtyřech dalších nespavcích.

 

 

12.02.2010

Tajemný mník

 

Pokročila jsem do dalšího levelu. Mám osobního tajemníka/tajemného mníka, jak říká on/ a tiskového mluvčího v jedné osobě.

To bylo tak. Celá léta mi na Depkách pomáhala jen dcera, která vybírala vstupné. Všecky ostatní práce od vítání autorů/hostů až po focení byly na mě, a někdy to dost zmáhalo. Proto jsem tuhle na facebooku v legraci nadhodila něco v tom smyslu, že bych potřebovala pomoc, a to nejlépe tajemníka.

Tak ho mám. Jmenuje se Martin a zatím se zdá, že mezi ním a ideálem není rozdílu.

Přestože na únorových Depkách mě viděl poprvé v životě, ochotně a akčně se ujal všeho, co bylo potřeba. Vítal hosty, lepil plakáty, rozdával programy, GrandBiblia a podobně, fotil, tišil hulákající opilce, dokonce vybíral vstupné. Během pořadu udělal na Facebooku speciální stránku a psal tam on-line zpravodajství /mimochodem, k této chvíli tam máme 233 fanoušků/. Člověk na svém místě.Navíc mi přinesl růži, abych si ji dala do vlasů.

Dokonce se nabídl, že Depkám udělá zbrusu novou webovou stránku, a ke včerejšku už ji měl skoro hotovou.. A po třech letech mám díky Martinovi na blogu konečně takový obrázek, jaký jsem tam chtěla, ale nedovedla dát.

Prostě jsem z toho všeho nadšená a zároveň v rozpacích, neboť tajemníkováním na Depkách se rozhodně nedá zbohatnout, ani se globálně proslavit. Zbývá doufat, že Martin to vydrží co nejdéle.

Kdo nejste na Facebooku, rozhodně se tam přihlašte. Dá se tam najít naprosto všecko, co od života čekáte.

 

 

 

 

 

 

Tajemnická vizitka

 

xxx

 

Veselý chleba

 

Franta si už kolik dní  pěstuje do školy  na laborky plesnivý chleba, zkoumá, co na něm přibývá, a říkal: – S tou žlutou plísní je ten chleba veselejší. Jakoby se mu začal ten svět líbit.

xxx

 

Nejlepší místo na rande

http://relax.lidovky.cz/nejlepsi-misto-na-rande-chorvatsky-hrobnik-doporucuje-hrbitov-pva-/ln-zajimavosti.asp?c=A100209_121607_ln-zajimavosti_pks

 

Trpaslíci mohou lidi polepšit

http://relax.lidovky.cz/v-roce-1996-jim-ukradl-trpaslika-ze-zahrady-ted-ho-potrapilo-svedomi-1c2-/ln-zajimavosti.asp?c=A100209_191911_ln-zajimavosti_ter

xxx

 

Návštěvnost tohoto blogu 13.1. – 12.2.2010

777 12 – 800 95

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

23.2.2010

Přání ve sněhu

 

Milý národe, vím, že nejsi celý na Facebooku, takže mám špatné svědomí z toho, že zápisy do blogu flákám. Kolikrát jsem už sem chtěla napsat, ale jak napsat o tom, že se nic převratného, co by tě mohlo zajímat, neděje?

Kupy sněhu, kupy ledu, mrazy venku, mrazy ve mně. Všechno živé čeká na nějaký tajemný signál z vesmíru. Chodím z práce a do práce, po večerech sedím u kompu, žádný báječný večírek se od časů vimperského neodehrál. Vlastně ano, jedno sobotní odpoledne bylo jako v lázních. Seděla jsem venku, vyhřívala se na sluníčku, pila červené s kolou, jedla grilovanou kotletu a fotila stromy.

S tajemným mníkem Martinem drtíme a dál vylepšujeme primerenedeprese.cz. Tedy on drtí a mě napadá, co by mohl ještě vylepšit, abych svůj podíl uvedla na pravou míru.

Po chvílích píšu povídku Městečko Vlhkonosy. Měla by být něco mezi psychem, thrillerem, černou groteskou a nadsázkou. Začíná takhle: „Městečko Vlhkonosy se rozkládá v hornaté krajině na jih od severu uprostřed hlubokých zelených lesů.“ Už jsem napsala ke 4 stránkám a kupodivu se mi nechce končit. Jak mám ráda věci stručné, jasné a přehledné, tohle mě pořád baví. Možná proto, že ve Vlhkonosech nechávám své temné můry a nepřiměřené depky, stopově ale i lásku a naději. Doktor Freud by si smlsnul.

Na malou holčičku se smaragdovýma zářícíma očima dívá oknem dřevěný jelen, na louce za městem rostou kytky, které tam nikdo nikdy neviděl, v hotelovém pokoji se v kotlíku vaří ustřihnutý konec copánku…Sama jsem zvědavá, jak to bude dál.

Napsala jsem taky 3.díl Psycholice /PSYCHo- Ordinace-uLICE/, seriálu, který jsme vymyslely s Janou Jiráskovou. Narozdíl od Vlhkonos asi nikdy nebude veřejně ke čtení, protože chlípný jelen je pouze slabý odvar. Jana ale říká, že kreslené by se to líbilo dětem, takže Večerníček Psycholíček to jistí.

Prostě největší dobrodružství se zatím dějou pouze v mé hlavě. Ale už v březnu to vypukne, teda není přesně jasné CO a KUDY.

Mimojiné mám jet do Jičína na tamní křest knihy Hospodská byla jako ideální manžel. Pak zas na druhou stranu republiky do Plzně. A 19.března budou takové Depky, jaké ještě nebyly. Například první, kterým plakát nakreslil Roman Szpuk. Všechny srdečně zvu, když nás bude víc, nebudeme se bát vlka nic!

V hlavě se mi děje, v hlavě ano, například jsem měla zas období snů. V jednom z nich  mi Roman S. radil zahrabat přání do sněhu, pak že se splní. Takže jsem se podle toho zařídila a jedno hluboko do sněhu zahrabala. Paní, která šla zrovna kolem se psem, koukala, jestli nepokládám bombu. Z toho plyne, že to musí být bombové přání!

 

Abych ukojila tvou zvědavost, milý národe, vybírám taky něco ze svého profilu na Facebooku: 

– Nebreč, matko, seš přece chlap!, říkal mi včera Fanda.

 

Chvilku jsem stála u okna, koukala ven a měla živou představu, jak mi ruka roste a roste a já ji posílám přes pole, potoky a lesy někam daleko, daleko. Normálně mě studil sníh. Už jsem asi načatá…

Jardovi  se zdálo, že Waldemar Matuška mu vzkazuje, že tam, kde je, se má dobře, a příští neděli ve 3 ráno udělá v jeho hlavě koncert.

 

Z plakátu u doktora: Stárnoucí lidé mohou být hašteřiví, mít potíže s orientací i ve známém prostředí, neodůvodněné pocity ublíženosti, mohou trpět nespavostí, bezcílně bloumat, zapomínat, opakovat stále stejné stesky a být negativističtí…Hned jsem se ve většině toho poznala.

http://cestovani.idnes.cz/poslete-sveho-plysaka-na-zajezd-v-cesku-vznikla-unikatni-cestovka-103-/igcechy.asp?c=A100217_101817_igcechy_tom

xxx

 

Průběžný čtenářský deník:

Konečně jsem zaplatila pokutu v MK, takže si zase můžu půjčovat

Momentálně čtu E.E.Kische: Pražský pitaval a taky/znovu/ povídky Jany Jiráskové

Kanička pošmodrchaná. Doporučuju filmařům.

 

 

25.02.2010

Život je změna

 

Život je změna. Pokud vidíte, tak jako já, vlevo nahoře zas původní černovlasou dámu, vězte, že v dohledné by měla celá tahle stránka vypadat úplně jinak. A to zase díky tajemnému mníkovi Martinovi. Původní dáma tu zůstala po včerejším experimentování, ale dlouho nevydrží. Bude nahrazena něčím lepším a příjemnějším.

 

 

3.03.2010

Ples

 

Dcera má zítra maturitní ples. Jakási psychická tíha proto na mě doléhá. O mém rozpoložení svědčí to, že jsem cestou domů četla na ceduli u řeznictví: PEČEME Z LIDSKÝCH KOSTÍ.

Ples ještě nezačal – a už vyšel /2 pánské obleky, šaty pro dceru + lístky/ na cca 13 000. Hlavně ale nemám ráda akce, kde se mám veselit na povel a předvádět, jaká jsem skvělá matka. Matka coby instituce. Stejně to neumím.

 

11.03.2010

Cesta Amerikou

 

Jakoby se stalo, jakoby to Amerika byla. Ve skutečnosti jsme byli včera s tajemným mníkem Martinem v r/R/áji, č/Č/eském, kde se v Jičíně, na domácím hřiští Václava France, konal druhý křest knihy Hospodská byla jako ideální manžel. Cestou jsme se stavili taky v Chrudimi za Janou Jiráskovou a prošli se v Prachovských skalách.

Omlouvám se, brzo víc, dnes jsem ještě trochu mimo. Ovšem hned napíšu, jak je prima mít tajemníka, jako je Martin. Moc mu děkuju. Za doprovod a za všechnu práci, kterou mi ušetřil, za online zpravodajství z Jičína.

A co ta Amerika z titulku?

Tohle jsem po návratu v noci napsala na Facebook:

Jeli jsme tmou, Armstrong hrál Báječný svět, Martin si pískal. Představovala jsem si, že projíždíme Amerikou, miluju stav, kdy cesta je cíl.

 

Fotky tady:

http://zora2.rajce.idnes.cz/Vylet_do_Chrudimi,_Ceskeho_raje_a_krest_knihy_v_JIcine_10.brezna_2010/#album

13.03.2010

Cesta Amerikou 2

 

Zase jsem na chvilku zakotvená v čase a prostoru, takže rozvedu a vypíšu všecko, co jsem slíbila. Jak bylo na plese, jak bylo na výletě a jak je vůbec.

Na maturitním plese bylo podle očekávání. Shlédli jsme šerpování /nápis TOTO JE ŠERPA mi moc vtipný nepřijde, třída ale prý pro něj hlasovala jednomyslně/a v půl 11 večer i PŘEDtančení, hodili nějaké drobné do plachty/nasbírali 15 000/, Jarda si zatancoval sólo pro rodiče, a zase šli.

Zábava, když nepočítám koukání po lidech, celkem žádná.

Sama sobě gratuluju, že jsem vůbec šla, protože hodinu před začátkem jsem byla pevně rozhodnutá zůstat doma.

xxx

 

Zato „cesta Amerikou“ se povedla. Na Janu Jiráskovou jsem se těšila víc než na nějaké rande. Jakmile jsme vjeli do Chrudimi, tleskala jsem radostí jak malé dítě. A když jsem Janu uviděla na ulici, už mě nic neudrželo a vyletěla jsem z auta, ještě než Martin zaparkoval. Provedla nás celou knihovnou, ale fakultní sklady jsou ještě o něco strašidelnější. Po obědě jsme Janu nechali jejímu osudu a službě za pultem a pokračovali do Ráje – Českého.

Poprvé v životě jsem byla v Prachovských skalách, Martin říkal: – Kde žiješ, ty nikam nejezdíš!, i když jen co zbyl čas, asi kilometr tam a kilometr zpátky. Šli jsme zmrzlým listím a zas lysinami sněhu a povídali si o zajímavých věcech. Za celou dobu jsme potkali jen jednoho výletníka, nesl na zádech něco, co zdálky vypadalo jako velká kniha. Ticho, klid, les, balzám na duši. „Horká láska“ a červené víno v restauraci tamního hotelu.

A pak už následoval jičínský křest knihy Hospodská byla jako ideální manžel. Hrálo Řehečské kvarteto, s Václavem jsme střídavě četli povídky, dotazy z publika byly pouze tři. Zato sál plný lidí, i sedmá velmoc přišla.

Je radost mít takového akčního tajemníka, jako je Martin. Nestačila jsem ani pomyslet, natož říct, a už psal on-line zpravodajství na Facebook, navázal družbu s knihovnou, rozdával letáčky a dělal mnoho jiných užitečných věcí. S ním se konečně můžu soustředit na podstatné, takže si připadám trochu jako královna / a radši nebádám, jestli si to zasloužím/. Ale pořád jsem trochu v rozpacích, protože tajemníkováním u mě se uživit rozhodně nedá.

A pak už následovala „jízda Amerikou“, o které jsem psala minule. Pro mě za mě bychom tak mohli jet tři dny a noci a dojet k oceánu. Jen pro ten pocit.

Ten den měl pro mě ještě jedno prvenství. Poprvé v životě jsem byla v restauraci Ikey a poprvé v životě jedla jejich masové kuličky. Byla jsem trochu nesvá, vyplašená, ale…Všechno je jednou poprvé.

A jak je vůbec? Překvapená, okouzlená, zmatená, naštvaná, smutná, upracovaná a plná energie, nihilistická a  zase s chutí do života, všechno se střídá, každý den v jiném poměru. Aktuálně jsem trochu napnutá z Depek, jak vyjdou, jak dopadnou…chci oslavit těch 7 let. Naštěstí mám tajemného mníka, takže v podstatě se není čeho bát.

 

http://www.jicinskozpravy.cz/zpravy/2010/1/405-hospodska-byla-jako-idealni-manzel-simunkova-s-francem-predstavili-svou-knihu-v-jicine.htm

 

http://jicinsky.denik.cz/kultura_region/jicin-simunkova-franc-kniha-spisovatele20100315.html

 

 

 

18.03.2010

Počasí ve mně

 

Během dopoledne jsem se dostala do stavu, v kterém bych měla být správně až zítra na Depky. Stoprocentně soustředěná na svou hlavu, myšlenky, na cíl…Vracejí se mi vzpomínky, jako by se děly tady a teď. Pak v jídelně málem brečím do omáčky, ale ne smutkem, prostě to k tomu patří. Pokud tenhle stav nepřejde v dohledné době, doufám, že vydrží aspoň do soboty.

Není to nepříjemné a někdy se mi to stává. Jakobych se napojila na nějaký tajný proud energie, kolektivního vědomí – nevědomí, zabořila chapadla do lidí, které znám…

Možná je to něco jako trans, mravenčí mi v rukou, realita doléhá jen velmi slabě.

Ve zvláštním stavu se obvykle dobře píše, ale teď nemám pocit, že bych tak měla činit.

Zítra jsou TY Depky. Nejbližší magickému datu 4.4.2003, kdy jsem je převzala. Po sedmi letech se údajně mění i krev, tak to možná bude tím.

Každopádně srdečně zvu a reality se dotýkám následujícím:

 

xxx

 

Chcete li vědět, zda si na cestu do Symbiosy vzít deštník nebo spíš slunečník, podívejte se na předpověď počasí, kterou přímo z Churáňova posílá Roman Szpuk.

Situace:
V teplém jihozápadním proudění bude postupovat přes západní Evropu k severovýchodu okluzní fronta, která částečně ovlivní počasí u nás.

Počasí v noci:
Většinou oblačno.
Nejnižší teploty +3 až -1 st.C.
Mírný jihozápadní až jižní vítr 2 až 5 m/s.
Tlaková tendence: slabý pokles

Počasí přes den:
Oblačno až zataženo a ojediněle déšť. K večeru od jihozápadu ubývání
oblačnosti.
Nejvyšší teploty 10 až 14 st.C.
Mírný jihozápadní vítr 3 až 7 m/s, na západě a severovýchodě území místy
s nárazy kolem 15 m/s.

Tlaková tendence: slabý pokles
Rozptylové podmínky: dobré, v noci místy mírně nepříznivé

 

Ještě horká aktualita:

Teď mi šel kolem oken obří hrnek. Snad to byla jen reklama na Vitanu. Snad.

 

Komentáře (1)

 

Ano! Roman Mail WWW 18.03.2010, 14:06:44

Ano, kolektivní poetické vědomí. Kvůli němu jsem zakládal Skupinu XXVI :-). Těším se na zítřek. Roman Szpuk

P.S. Na Churáňově je zrovna 7,6 stupňů (nad nulou, 68 cm sněhu, skoro jasno, slunce pálí, vítr 230 stupňů, 5 m/sec, náraz 10 m/sec. Vlhkost 50%. Tlak vzduchu 895,8 HPa.

 

 

 

 

28.03.2010

Jaro je tady!

 

Jaro je tady! Taky můj blog se zazelenal, opět zásluhou tajemného mníka Martina. Čím dál víc se blíží ideálu, tedy blog i Martin.

Jaro nastoupilo mohutně, protože se kromě jiného projevilo mým snem o gruppen sexu.

Jsem si vědoma, že tím dávám mnohý materiál dr.Freudům mezi vámi, ale obvykle se mi zdává o konkrétních mužích a beru je kdyžtak po jednom…

 

Předjaří, zataženo. Byla  jsem na návštěvě ve velkém bílém domě, vile, který stál na kraji lesa. Pobývalo tam víc lidí, snad přátelská šešlost. Klid a pohoda trvaly do chvíle, než se v lese za domem objevily divné tlupy lidí, vzhledově mezi lovci mamutů a hippies, a začaly provozovat sexuální orgie a různé praktiky. Tak trochu ve stylu Zahrady rajských potěšení od Bosche. Nevadilo mi to, ale dívat jsem se na to z oken pořád taky nemusela.

Pak ačala atmosféra houstnout a my v domě se začali bát. Zvenku se chystal útok. Bylo jasné, že se nikdo gruppen sexu neubráníme, podlehneme, těch venku bylo mnohem víc. Utéct se nedalo, odejít se nedalo.
A pak to začlo. Vrhli se na dům, vylomili dveře, strašný hluk a lomoz, křík, dupot…

A já, když jsem musela, vybrala jsem si teda nějakou ženu…

 

 

31.03.2010

O tom, co bylo potom

a všelijakém rauši a všelijaké lásce, nekonečném labůžu a nabídce k sňatku

 

Co se dělo na výročních Depkách č.73 je dobře známé, resp. dá se vysledovat na fotkách.

Bohatý program, dvě kapely, kouzelník, autoři i publikum ze všech koutů nejen republiky /děkuju Zdeně, která až z Vídně přivezla pravý sacher dort, a Janele z Olomouce za krásný šátek – a vůbec všem za všechno/.

Abych zahnala své soukromé strachy, plula jsem už od rána v mírném absintovém rauši, který se poté, co jsem si další absint dala s Romanem Szpukem, změnil v rauš láskyplný a všeobjímající. Skutečnost šla proto lehce kolem mě, nebýt pomoci mníka Martina a dcery Páji, nevím, nevím.

V souvislosti s tím poznávám, že bez tajemníka jsem dosud pouze živořila. Kromě jiného zařídil ozvučení, čímž mi splnil dávný sen o tom, že bude slyšet skutečně každý.

Tím bych shrnula dění oficiální.

A přecházím do psaní o tom, co bylo po tom…a co každého zajímá stejně nejvíc.

Byly to první Depky, které pro mne končily až v neděli ráno. První, kdy jsem byla o půlnoci v Tescu nakupovat proviant /piva, piva, piva, nealko, piva, vajíčka, chleba a piva, tím se to myslím odbylo/. První, kdy jsme kašlali na běsného souseda a k ránu u mě doma tancovali všelijaké hříšné tance. Kdyby se přece jen objevil, šel by mu otevřít Martin, který byl coby řidič jediný střízlivý…

Dlouhá noc a radost až skoro do rána. Poezie z pátku se volně přelila do sobotního dopoledne, kdy jsme o ní a o životě prokafrali u nás v kuchyni celé dopoledne.

Naše původní pětka se postupně zmenšovala, v sobotu v poledne odjela Jana Jirásková, takže na odpolední návštěvu jsme šli už jen dva. Byla to pohádka. Doslova. Šípková. Mimo hostitelky jsme všichni střídavě usínali a zase procitali.

A pak zas u nás doma. Večer plný poezie, už tím, že v posteli mi spal básník. Zatímco já seděla u počítače a z posledních sil dávala na net nějaké fotky. A pak zas dlouhá noc, ale malinko jiným způsobem. Člověk by neřekl, jak pěkné může být dívat se od 2*41 do temného dvora, poslouchat jarní déšť a rodinná tajemství. Položit zhruba ve 3,00 někomu hlavu na kolena a nemyslet vůbec. Jak dobrodružná mise je hledat za svitu mobilu po stometrovém bytě jedny určité léky…, ale všechno, co jsem dělala, dělala jsem ráda a neměnila bych.

Zdánlivě nekonečné labůžo skončilo zvláštním způsobem. Když jsem šla v neděli ráno vláčná, mimózní a celkově rozjitřená z nádraží, u nás na rohu se mě  takový celkem zachovalý chlap zeptal: – Nechcete si mě vzít?

 

xxx

Průběžný čtenářský deník:

Kainar: Nevídáno – neslýcháno, Šabach: Občanský průkaz, Zweig: Marie Antoinetta

 

xxx

 

Návštěvnost tohoto blogu

12.2. – 31.3.2010

80 095 – 83 571

 

 

3.04.2010

Depky a já

 

Před chvílí mi – částečně s hrůzou /z toho času/ a částečně s potěšením /z toho času/ – došlo, že zítra, tj.4.dubna v 19,00 hodin, slavíme já a Večer přiměřených depresí 7 společných let. Depkama začala totiž nová éra mého života. Co lidí jsem na nich a vůbec v exObratníku poprvé viděla, co věcí se kolem nich, na nich a skrze ně stalo! A kolik z toho pokračuje dodneška!!!

 

 

15.04.2010

Dvakrát láska

 

Kamarád, bývalý gambler a dobrodruh, stále poetická duše, byl tuhle v Praze. Neozval se, chtěl být sám a srovnat si myšlenky. Ale v noci spal před naší fakultou, protože „chtěl vzpomínat“. Na mě.

 

Xxx

 

Láďovi, o kterém jsem tu mnohokrát psala, který mě mj. fotil na Berounce na placáku a inspiroval k povídce Hospodská…, se nedávno narodila dcera Anička.

 

Xxx

 

Dneska jsem zásluhou Jany Jiráskové poprvé v životě slyšela o Diane di Prima http://cs.wikipedia.org/wiki/Diane_di_Prima . Mezery ve znalostech mám teda obrovské. Hned jsem hledala na netu a přijde mi, že tyhle dvě básničky jsou přesně o tom. O lásce.

 

 

Noční můra 7

 

Jednou jsem se zapomněla a vzala svý srdce do dlaní

a ono do nich propalovalo díru.

našla jsem v kapse akorát padesát centů a na Dvaačtyřicátý hledala

kde hrajou něco pěknýho.

Až ke mně přišel fakt ten nejkrásnější bůh nejspíš nějaký pobuda

a smál se a věděl všechno všecičko.

Spěcháš řek a já se zasmála protože kdo by spěchal když

se může dívat na něj a on to věděl.

A smál se a věděl všechno bylo mu prostě všechno jasný no jo

svět je křiklavej i bolavej ale to se nás netýká.

A šli jsme všichni tři on a já a naše ruce mezi námi a měl

pokoj kde strop tančil jenom pro mě a celou noc.

Ale pak se ráno probudil a zívnul a táhlo- mu z pusy a řek tak jo holka

kolik to dělá?

 

 

xxx

Jestli mě necháš nechám tě i já

brouku

já tvou hru už dávno prokoukla

Jestli mě necháš už vím

kde jsou lepší ústa než ta tvoje

vášnivější těla

divočejší scény než tyhle

Jestli mě necháš moc to nepomůže

xxx

 

Hlavní nakonec:

Včera jsem unikla jisté smrti. V kuchyni byl na plné pecky puštěný plyn, přišla jsem na to po dost dlouhé době.

Nezávisle na tom bylo naštěstí otevřené okno. Beru to jako znamení, že /minimálně/ Depky mají pokračovat.

 

 

26.04.2010

Další výlet do Vimperka

 

Když jsme to nestihly v lednu, udělaly jsme si s Janou Jiráskovou /a jejími dětmi/ společný výlet do Vimperka teď. Záminkou a důvodem k cestě byla 4.Houština slov, další z pořadů, které tam připravuje Roman Szpuk.

Dny na Šumavě byly krásné, doslova omamné a opojné. Daly mi odpověď na mnohé otázky, kromě jiného na tu, která by mě nikdy předtím nenapadla:-Je možné někde zapomenout dvě vášnivé, krásné a mladé /cizí/ ženy a tři děti? Je.

Ale abych nebyla jen ironická, byly i hezčí odpovědi na hezčí otázky. A nejkrásnější stejně je to, o čem se mluvit ani nemusí.

Zážitků moře, než je vstřebám, dávám sem aspoň fotky.

http://zora2.rajce.idnes.cz/Vylet_do_Vimperka_na_Houstinu_slov_22._-_25.dubna_2010/#album

A ještě jedna hezká fotka od Romana Szpuka

 

 

 

Prvomájová

 

Milý národe!

Nezapomeň, že lásky čas začíná dnes ve 14 hodin happeningem na Petříně!

Jako tradičně sem dávám svoji pravdivou říkačku:
PRVOMÁJOVÁ ANEB HESLO NA TRANSPARENTU!
Národe český, roztáčej kola!
Láska je práce – a práce volá!

 

 

a pak jednu zcela novou variaci na písničku

 

Čerešničky, čerešničky, čerešně,

co jsem se vás nalíbala po cestě!

Objímala vším, i rukama!

Že jsem si vás v noci spletla s chlapama!

 

 

 

A nakonec: všem chlapům, kteří o to stojí, posílám kouzelnou prvomájovou pusu!

Na reportáži ze Šumavy se pracuje, co nejdřív ji dopíšu.

Hezký 1.máj!

 

 

 

 

4.05.2010

Čtyři dny na Divokém Jihu

 

Když jsme to nestihly v lednu, udělaly jsme si s Janou Jiráskovou /a jejími dětmi/ společný výlet do Vimperka teď. Záminkou a důvodem k cestě byla 4.Houština slov, další z pořadů, které tam připravuje Roman Szpuk.

xxx

 

Protože cesty na Šumavu jsou pro mě z mnoha důvodů jako cesty do kraje divů, psala jsem na facebook.

Čekají mě čtyři dny v Kraji za zrcadlem. Tam, kde leží Městečko Vlhkonosy, kde Múza nechce předčasně líbat Básníka, kde v lesích žijí víly a v pařezech mají trpaslíci školení. Čtyři dny života nonstop. Čtyři dny mimo realitu. V pondělí pak bude všechno jako dřív, a přece malinko jiné. Doufám, že k lepšímu.

Čtyři dny života nonstop to byly, v dobrém i horším. Čtyři dny mimo realitu /všedního dne/ taky. Doslova opojné a omamné, vysilující.

Takže v pondělí jsme za vlast zdravotně padli všichni: Jana, Roman i já.

Ale přese všecko to stálo za to.

Den, co jsem byla ve Vimperku navíc, bez Jany,  byl čas mimo čas. Dělil se v podstatě na tři části: „ v cizím městě, v cizím bytě a úplně sama“, pak „s cizím mužem v cizím pokoji“ a pak „s úplně cizím mužem v úplně jeho bytě“. Dál to nebudu rozebírat, bylo to příliš složité i na mě. Jisté je, že těch 24 hodin mi dal Pánbůh jako dárek. A přibalil i krásné počasí,  kvetoucí stromy, stříbrné vlny Volyňky a kus povídky, který jsem na lavičce u ní napsala.

Dobrý byl i výlet na Boubín, kam jsme se vypravili už s Janou v pátek večer. Chudák Roman dlouho plánoval nejlepší cestu a vzal dokonce do termosky horký čaj, abychom nahoře nezmrzli. Na vrcholu jsme možná byli, ale kopce rozhodně ne. Skončili jsme asi tak po kilometru  na Basumské louce. Nutno říct, že ve Vimperku po nás plakaly děti a Jana měla za sebou cestu přes půl republiky. Chtěli jsme se znovu vypravit v sobotu ráno, ale okolnosti nedovolily.

Protože Roman je  na Boubíně pečený vařený, nabyla jsem i já dojmu, že až na tom kopci stanu, něco se v mém životě prudce změní k lepšímu. Zatím bych to vzhledem k délce túry viděla na změny mikroskopické. Ale příště, příště se otevře nebe a spadne na mě všechno štěstí světa, protože na ten vrchol dojdu.

Cestou k Boubínu jsme se stavili ještě na Najmance. Je to bývalá schwarzenberská hájovna, uprostřed lesů, daleko všech cest. Zvláštní místo, strašidelné, navíc se stmívalo. Sama bych tam nebyla ani jednu noc. Sama ne. Hned v noci se mi zdál zvláštní sen:

Stála jsem u té hájovny, tentokrát sama.

U těch zelených dveří, co mě Roman předtím fotil, jsem viděla zezadu přízrak. Ženská postava asi tak do pasu, jakoby selka v široké sukni, se šátkem kolem krku. Všechno okolo bylo barevné, jen tohle zjevení bylo černobílé a navíc průsvitné. Nějakým způsobem mi sdělila – nebo mi bylo jasné – že v hájovně pořád přebývá, vyskytuje se.

Celý ten večer byl příjemný. Napřed cesta kolem šumavských chalup, co vypadají trochu jako soběstačné tvrzi, opevněné ze všech stran, hned bych se do nějaké přestěhovala, jízda lesy, kde nám Roman ukazoval svoje cesty a cestičky, ty místní pamětihodnosti. A pak prostě divertimento, které trvalo do soboty odpoledne, kdy se musel Roman už věnovat autorům, co přijeli na Houštinu slov.

Mezitím jsme si vyšli i na procházku. Síly nám stačily asi tak sto metrů za paneláky, na Hrabické louky. Leželi jsme na slunci, máčeli si nohy v potoce, Romanovi málem uplavala ponožka. Pohoda, jazz. A vůbec celou dobu se nad Vimperkem klenula duha všeobecného porozumění a lásky.

Samotná Houština slov byl zajímavý zážitek, ráda koukám, jak to dělá konkurence. Ve Vimperku mají hezkou scénu: pod tmavým jevištěm nasvícené křeslo, u něj mikrofony, šerosvitná pastva pro oči. A Romanovi to s mikrofonem jde, narozdíl od mnoha jiných se ho nebojí, umí mluvit spatra.

Divoký kraj nabízí divoké bonusy, takže nedělní dopoledne se změnilo doslova v Čekání na … Nakonec jsme ale svého Godota vyhmátly a mohly odjet. Možná škoda, začínaly jsme si ve Vimperku zvykat.

Ale nic nekončí. Na Najmance začal řetěz tajemných indicií. Nejdřív jsme v tom opuštěném stavení mimo cesty našli láhev italského vína. Na Boubíně pak kolíček, obrázek zmije a řetěz nelogicky zapuštěný do země. Zatím teda nevíme, k čemu ta znamení ukazují, ale přibývá jich. Dnes měla Jana v ruce knihu Hříšníci ze šumavských vrchů.

Šumava v nás prostě žije dál.

xxx

 

Ty samé události očima Romana Szpuka zde:

http://xxvi.layne.cz/index.php?option=com_content&view=article&id=304:4-setkani-basnik-na-vimperske-houtin-slov&catid=1:stalo-se&Itemid=27

xxx

 

Perlička na konec:

protože jsme ve Vimperku jedli tři dny jenom těstoviny, vymysleli jsme nový hormon: TĚSTOSTERON. Velmi účinný.

xxx

 

Návštěvnost tohoto blogu 31.3 – 5.5.2010

83 571 – 85 720

 

 

17.05.2010

Svět knihy

 

Skoro celý víkend jsem prožila na Světě knihy. Konalo se tam totiž mj. čtení z Královen slz a ostružin, almanachu ženské milostné poezie, v kterém mám taky pár úderných básniček.

Opticky první dojem z veletrhu byl ne pohled na nějakou knihu, ale na ministra Pecinu, který číhal hned za branou, usmíval se jako měsíček na hnoji, a rozdával volební růže. Barvu měly krásnou, všechna čest.

K dalším erotickým zážitkům patřilo to, že jsem na vlastní oči a dva metry viděla knížete Schwarzenberga. Rozrušilo mne to nadlouho – ještě večer jsem si zrzavé vlasy myla šamponem pro zářivou blond.

Než v sobě přetavím další zážitky do publikovatelné formy, dávám sem alespoň fotky.

 

http://zora2.rajce.idnes.cz/Svet_knihy_15._a_16.kvetna_2010/#album

 

 

 

 

 

 

 

 

 

21.05.2010

Svět knihy 2

 

Zážitky z veletrhu jsem už poněkud přetavila, tak se o ně můžu podělit.

O těch silně erotických /ministr Pecina s růžemi, Karel TOP 09/ už jsem psala.

Letos mi na veletrhu silně chyběl Radek, košer vodka a výzkum antihmoty http://www.zora.bloguje.cz/787749-vyzkum-antihmoty.php, takže zejména sobota byla poněkud méně barvitá /v neděli spád jistila Jana J./.

Co bych tak řekla o vystavených knihách? Jak každý ví, knihy /a jakákoliv jiná komodita na jakémkoliv jiném veletrhu/ jsou pouze záminka k tomu, aby se všichni zainteresovaní setkali ve stejnou dobu na stejném místě. Takže jen stručné shrnutí: knih bylo moc.

I já byla ráda, že jsem zase viděla známé – a taky Janu Jiráskovou, s kterou jsme zase poseděly a popovídaly na našem balkoně a v neděli společně četly z almanachu Královny slz a ostružin /více na stránce nakladatelství www.vanaspen.com/.

Z mého pohledu se vydařilo. Četlo se /oba dny/ před plným sálem, v sobotu jsem mezi publikem viděla i ekonoma Sedláčka, fotilo nás tolik fotografů, že člověk si mohl připadat jako hvězda, užily jsme si pět minut slávy, co je vlastně tráva.

Nejdůležitějším ze všech důležitých veletržních hostů byl pro mě Andrzej Sapkowski, autor Zaklínače – protože kvůli němu přišly i obě moje děti.

Nejzajímavější z oficiálních jsou zážitky přidružené. Chvilku jsem poslouchala přednášku Arnošta Vašíčka, známého odborníka na záhady. Taky měl plno. A když se zeptal: – Kdo z vás věří tomu, že v roce 2012 bude konec světa?, ¾ sálu zvedlo ruku.

/Osobně myslím, že konec už nastal/.

Takový byl Svět knihy mýma očima. O dalším snad zas za rok.

Jedna fotka ze čtení:

 

 

 

 

Xxx

Dcera ve středu 26.května odpoledne maturuje. Držte prosím palce.

xxx

A pro ty, co nejsou na Facebooku, pár dalších zážitků:

 

Po dlouhé době se mi nezdálo o chlapech – chlapovi, ale o Janě Jiráskové. Sen končil tímto výjevem: Stála jsem u kolejí někde mezi poli, u návěstidla, a dlouho, dlouho mačkala knoflík, který měl přivolat vlak. Dlouho, dlouho, než jsem si všimla cedulky, na které stálo Toto tlačítko je pouze fiktivní.

 

Xxx

Ve středu jsem do práce jela tramvají, která začínala hořet. Řidič na každé stanici vystoupil a zkontroloval, jak hustě se z druhého vozu kouří, a zase jel dál.

 

Xxx

Slyšela jsem v tramvaji

•-         Sice nevím, kam nás to doveze, je ale dobrý, že to jede.

Xxx

 

Už dlouho tu nebyla rubrika Čtenářský deník. Čtu útržkovitě, nahodile, da capo al fine se mi už dlouho žádnou knihu, kromě sbírek poezie, přečíst nepodařilo. Poezie zato čtu tolik, co nikdy v životě. Dávám totiž každý den jednu básničku na facebookovskou stránku Depek. Takže trávím večery a noci s Jeseninem, Seifertem, Skácelem, Ortenem, Žáčkem…to jen z poslední doby.

 

 

26.05.2010

Maturita

 

Po nočním dešti bylo dnes v Praze docela hezké jasné, i když trochu dusné, dopoledne.

Částečně jsem ho strávila přípravou jednohubek pro maturitní komisi.

Před chvílí, ve 12:45, si totiž dcera na gymnáziu v Čakovicích tahala první maturitní otázku. Bude u zkoušek až do večera. Nastrojila se do bílých šatů, černého kabátku, černých punčoch a mých tanečních bot.

Dneska už to šlo, kritickým dnem byl pondělní večer, kdy měla jen jedno téma, maturitu.

Za pár hodin teda, doufám, končí psycho a začíná /aspoň pro Páju/ euforie, opravdové divertimento a konečně TEN PRAVÝ ŽIVOT.

V nejbližší době ji čeká jen jedno dilema, kterou vysokou, už teď je přijatá na dvě.

Ve mně převládají momentálně dva základní pocity. Radost, že už je dcera tak velká – a smutek, že už je tak velká.

Bez zjevných souvislostí jsem si vzpomněla, jak nosívala růžové manšestrové šatičky s bílým límečkem a na nich špendlík muchomůrku.

Když se Pája  narodila, bylo chladné dubnové ráno a pršelo. Dneska je zatím celkem hezky, i když do večera přijde déšť zřejmě taky.

xxx

18:42  Horká novinka. Pája má maturitu za sebou: 1 /italština/, 1 /základy spol.věd/, 2 /chemie/ a 3/čeština/.

 

Mimo. V Symbiose mají na baru pěknou cedulku, bohužel jsem jí nevyfotila. Stojí tam

DĚTI BEZ DOZORU BUDOU PRODÁNY DO CIRKUSU.

 

31.05.2010

Potůček

 

Tátovi by dneska bývalo bylo 80 let. Pravděpodobně bychom slavili, pravděpodobně.

Jedna z mých nejsilnějších vzpomínek na něho pochází z dětství.

Byla jsem ještě malá, řekla bych tak do deseti let.

Usínám, táta sedí u mě na posteli a povídá: – Seš moje kytička, seš můj potůček…a pořád to opakuje.

Žádný chlap už mě nebude milovat jako táta, ale ještě jeden /a jen jeden na světě a druhý v životě/ mi občas „potůčku“ řekne.

 

xxx

Návštěvnost tohoto blogu 5.května – 1.června 2010

85 720 – 87 295

 

 

4.06.2010

Předvolební průzkum

 

Léta si dělám takové soukromé předvolební průzkumy. Řeči a hesla mě netankujou, to jsou sliby-chyby, zajímá mě, jak se agitátoři chovají ke mně coby prostému voliči, ke mně jako jedné nezajímavé nule z milionu.
Před volbami se proto zastavím u každého stánku, na který narazím, poprosím o programy, a sleduju cvrkot. Letos jsem cíleně zašla i do štábu TOP a Zelených, jejich stánky jsem nikde neviděla.
Tady je shrnutí, píšu pouze o tom, co jsem zažila na vlastní kůži.

Stánek komunistů na Andělu:
Kromě volebních programů ap,. nabízel také lízátka s třešničkou. Službu v něm měly od pohledu „žižkovské ženy a muži z Kolbenky“. Nic proti Žižkovu a dělníkům.
-JÓ, pani, klidně si vemte tu igelitku, klidně, jen si řekněte, co byste ráda…
Aktivní publikum tvořili hlavně důchodci, občas se závistivě podíval i někdo mladší. Holt svinovací metr se hodí vždycky, ale od komunistů…Co by lidi řekli, mít to doma.

Různé stánky ODS. Agitátoři mladší, vesměs typ: byl bych rád ředitelem banky nebo aspoň vesmíru. I když, abych nekřivdila, v pražském přehledu kandidátů jsem našla jednoho /podle fotky/ vysloveně sympaťáka. Rozdávaly se tužky, umělohmotné náramky. Ale už to nebylo takové „co máme, to rozdáme“. Hlavně v posledních dnech už se vysloveně šetřilo, tužky se vydávaly adresně a z krabice pod pultem. Jako hlavní plus bych viděla, že ODS hrála na Petříně na prvního máje jazz.

TOP 09 – malostranský Michnův palác se ke knížeti hodí. Tmavé dřevo, vyřezávané dveře, ale…zamčené záchody. Trochu tajuplná cesta přes dvůr do zadního traktu a druhého patra.
Velká obrazovka, na které běží předvolební klipy apod. Osazenstvo štábu celkem příjemné, i když trochu formální, co do oblečení klony ODS.
TOP 09 měla podle mě nejlepší, protože vtipnou, kampaň. Samolepku „transparentního Karla“, totiž rentgenový snímek knížete i s dýmkou, si schováváme jako poklad.

Ve štábu Zelených na Andělu bylo nejlíp. Připomínám, že nesrovnávám programy, ale lidi, a to ještě ty, na které jsem aktuálně narazila. Tady byli milí a bezprostřední. Po zdech visela různá volební trika. Na jednom byl pod heslem Nešlapejte po trávě list marihuany. Pohoda, jazz, free ride. Takový jsem měla pocit. I když teda jako strana daleko nedojeli.
Na rozdíl od ostatních nevedli – nebo jsem aspoň neviděla – igelitky.

Z dalších stran jsem na vlastní oči viděla jen volební autobus Bobošíkové. Jel vimperským sídlištěm, které se zdálo být úplně liduprázdné.

Koho jsem nakonec volila?
Byla bych jako vždycky /skoro/ volila ČSSD, ale s Paroubkem se mi nechtělo. Též ke knížeti přibalený Kalousek mi nevyhovoval. Zbyli mi Zelení.

 

Xxx

Dneska jsou poslední Depky sezóny. Co v životě, ani v září 2009 by mě nenapadlo, že bude doslova kouzelná a vzrušující.

Xxx
Story z tramvaje číslo 17
Bavil se starší pár. – Tak dneska jsme udělali první krok, řekl on. – Viděly tě moje děti. Zítra zjistím autobusy a v pátek pojedeme za nima. A když se budem koupat spolu, nebudou moct nic říct, budeme šetřit vodou. Na chatě je jí málo.

 

 

17.06.2010

Fotky z benefice v Café Fra 16.6.

 

Fotky z benefice v Café Fra najdete na

http://zora2.rajce.idnes.cz/Proc_jsou_uzitecne_vily_aneb_Benefice_Z.S.,_Cafe_Fra_16.cervna_2010/

Děkuju Frantovi Baďurovi a ostatním, kteří pro mě ten večer připravili, a taky všem, co přišli.

Děkuju prostě VŠEM ZA VŠECHNO!

 

 

28.06.2010

Sen o velké dlani

 

Tři dny jsem prožila jako ve snu, u Jany Jiráskové, v Chrudimi, Chrastu a Obořicích. Až přetavím zážitky do publikovatelné formy, určitě sem o tom víkendu něco napíšu. Zatím jsem utahaná jako kotě, možná proto…

jsem dneska ráno usnula v tramvaji a kromě jiných bleskových snů se mi zdála velká ruka, dlaň, s hlubokou a dlouhou čárou života. Jako místo vhodné k procházkám.

 

 

9.07.2010

Chrudim, Chrast a Obořice

 

Dlouho slibované fotky z narozeninového víkendu, který jsem prožila postupně v Chrudimi /pořad Kaničkárna Jany Jiráskové/, v Chrastu u Jany a na festivalu Obořice jednabáseň, najdete tady:

http://zora2.rajce.idnes.cz/Chrudim_-_Chrast_-_Oborice_jedna_basen_-_moje_narozeniny_25._-_27.cervna_2010/

Lepší tři dny a lepší narozeniny jsem prožít nemohla.

Mimojiné jsem dostala báječné, protože „sežratelné“ dárky: hrnec guláše, hrnec polívky a mísu pudinku.

Fotky jsou, omlouvám se, poněkud zpřeházené, asi tím, že nejsou jenom moje.

 

28.07.2010

Long drink Vysočina

 

Tohle jsou mé první dojmy z Literární Vysočiny 2010, važte si jich, druhé asi nebudou.

Počasí – horko jako všude ostatně, v sobotu odpoledne bouřka, v noci déšť, ráno dýchatelno.

Lidi – vždycky jsem snila o tom, že chotěbořské náměstí obkrouží černá limuzína a z ní vystoupí někdo jako Don Corleone. Letos poprvé se mi to v podstatě splnilo, neboť na festivalu byl přítomen i Paolo, čistokrevný Ital.

Méně kilometrů ujel, ale taky si na Vysočině méně pobyl, Ján Pochanič z Podhorodě u Michalovců. 800 km jel v podstatě proto, aby se druhý den s nemocnými dětmi vracel.

Bar – moje srdeční záležitost. Letos poprvé jsem se o jeho provoz díky Alešovi nemusela nijak starat. Naopak, téma dalšího festivalu bude nejspíš long-drink. Díky nim jsem byla od začátku do konce skoro pořád veselá a hravá.

Ale asi nejen proto byl letošní festival podle mého první ročník, na kterém z pohledu organizačního všechno klapalo, jak mělo

 

Zážitky

Veřejné

Spousty, třeba kapela Už jsme doma. Nářez, který muselo být slyšet kilometr daleko.  Ale zásluhou i pana zvukaře naprosto profi zvuk, scéna, barevné reflektory. Roman Szpuk tancoval tak mocně, až hrozilo, že spadne UJD do nástrojů.

Zákulisní

Středa večer, kdy jsme v Junioru seděli ve třech a měli už zásobený bar. A pak neděle večer, kdy jsme v pěti  bar dopíjeli a dojídali. Následná noc v hotelu U zámku a pozvolný návrat do reality. Měl mimochodem něco do sebe. Prvně jsem nebyla po návratu dva dny záhadně zničená a mimo provoz.

Rodičovské

Když už s dětmi nejezdíme k moři, říkávala jsem si, jsme spolu aspoň na Literární Vysočině. Letos se nepodařilo, Franta se rozhodl jinak a nepřijel. Což byl víceméně jeden z mála vjemů, který přehlušil i long-drinky.

xxx

I když jsem letos nebyla zničená jako obvykle, do normálu se taky vracela pomálu. Tohle jsem psala na facebook.

Pořád trochu mimoň. Například v noci se děti hlasitě bavily, probudila jsem se a zdálo se mi, že ležím v baru LV. A nešlo mi do hlavy, jak je to možné, když jsem přece z Chotěboře už přijela.

xxx

Aktuálně prožívám krásná a klidná letní rána, kdy mám čas na všechno. Praní, snídani, počítač, na další drobné práce a radosti. Někdy i odpolední a večerní divertimenta na balkóně nebo v hospodě. Podzim pomalu vystrkuje listy, ale tak daleko vidět nechci. Nemyslím dál, prostě žiju.

xxx

Průběžný čtenářský deník:

Rudolf Vrba: Utekl jsem z Osvětimi

xxx

Návštěvnost tohoto blogu od 1.června do 30.července:

87 295 – 90 638

 

 

 

15.08.2010

Kdo nikdy nemaloval…

 

Kdo říká, že nikdy nemaloval, dělá to dodnes.
Proto se přiznávám zcela dobrovolně.

Včera jsem si opět sama, jen s mírnou pomocí Fandy, vymalovala pokoj.
Přítomní bližní stáli ve dveřích a mohutně kibicovali.
Řev rozvášněných davů mi vléval sílu do žil – a já to dala. Už maluju první ligu, po včerejšku rozhodně.
Dělala jsem to stejně jen pro svůj vlastní pocit, nikdo neví dne ani hodiny, kdy se tenhle byt „pro moje dobro“ prodá.
Bacha, teď se probudil můj jedovatý /mozkový/ závit, ale včerejšek byl den k nepřečkání.
A přitom začínal tak krásně, hustým lijákem. Den vhodný k četbě psychologických románů, měla jsem chuť třeba na Jaroslava Havlíčka.
Místo toho jsem se jala dělat něco smysluplného a trvalé hodnoty. Napříště se podobných věcí vyvaruju.

 

xxx

Dnes 21:30 hodin:

Do oken nám tlučou kroupy, velké jak holubí vejce. Co vteřinu blesk. Prádlo povlává nad údolím jako vězeň na útěku. Boží dopuštění.

http://www.novinky.cz/domaci/208730-prahou-se-prehnala-prudka-boure-s-krupobitim-ctyri-zraneni.html

 

 

23.08.2010

Franta má narozeniny

 

Franta má dneska 18.narozeniny. Vyprávím mu, jak to bylo a on:- Ten den se ze mě stal bezdomovec.

Hned ráno taky připomínám: – Teď už tě můžou zavřít, ale nedoporučovala bych to zkoušet.

Za dvě hodiny pak nám píská nákup v Kauflandu, chyba v matrixu.

– Měls příležitost vydat se na dráhu zločinu, glosuju to Frantovi.

Mávne rukou: – Neboj se, matko, vzal bych to na sebe, teď už můžu.

xxx

Měsíčním znamením jsem Rak, podle čínského horoskopu pak Dřevěný had. S obojím jsem se léty tak nějak sžila. Nedávno mi ale řekli, že podle enneagramu jsem 4. Zas se je s čím smiřovat.

http://cs.wikipedia.org/wiki/Enneagram

****************

Průběžný čtenářský deník:

Petra Soukupová: K moři

xxx

Filmy, které jsem viděla

Kawasakiho růže – je fakt, že bylo pozdě v noci, nedokoukala jsem, zajímavý film, ale stejně mi nejúžasnější přišla scéna, kdy milenka vysvětluje manželce, jak má nevěru brát podle buddhismu či čeho. Jak ze života.  …

Alenka v řiši divů – pastva pro oči, hezké barvy, obrazy, triky, ale dotyčná scéna v Kawasakiho růži je přece jen víc můj šálek čaje

 

25.08.2010

Život nonstop

 

– Žijeme nonstop. Jsme mladý, vášnivý a krásný!
– Ono to ani jinak než non stop jako nejde. Aspoň neznám někoho, kdo by si dal pauzu a byl mrtvej a pak zas žil :-)

 

Tak a podobně jsme si dnes přes facebook psaly s Janou Jiráskovou.
Zítra mě čeká dlouhý den, aspoň vím, že ho nejde jen tak vynechat.

 

 

8.09.2010

Zápisky z Červené cibule

 

Psát na blog je někdy extrémně náročné.
S tímhle zápisem jsem začala

 

31.srpna

Léto končím v Červené cibuli, hospodě v Michli.
Začínala jsem ho (1.7.) pivem a tatarákem. Podstatné zůstává, mění se jídlo. Loučím se tvarohovým koláčem a pivem.
Doba mezi tatarákem a koláčem utekla jako voda, to jen ta povodňová se /h/různě vrací.
Moje léto začínalo plány…a končí jinými. Nejhorší je mít jen jeden sen.
Některé věci se i povedly. Festival například, pak byl zajímavý ten večer, kdy jsme s Janou šly v dešti a zimě na nádraží naproti poslednímu kovbojovi, pár dalších divertiment vyšlo, povídku jsem napsala, Pilgrim Pimple hrají druhou písničku s mým textem, jo, některé věci se i povedly.

 

Pokračovala jsem

7.září

Není sranda psát blog, zejména v kondici, v jaké jsem poslední dobou. Nejdřív mě postihla nějaká celková otrava, nemyslím teď psychickou, poslední dva dny na mě pro změnu leze nachlazení.
Tělo něco chce a celý člověk po něčem volá, jenomže hodně, hodně kódovaně.
Končím /jen/ o den později: psáno dopoledne

O víkendu bych měla jet na Šumavu, účinkovat v pořadu Romana Szpuka. Původně to mělo být největší divertimento roku, těšila jsem se kolik měsíců, ale…ale…ale. Jestli – jestli tam pojedu, tak hlavně do lesa, vykoupat se v Losenickém potoce, podívat se na hvězdy, mám dojem, že něčeho takového je mi bytostně třeba.

 

Dovětek z dnešního večera

Potoky, louky, hvězdy se odkládají. Ale neruší. Teď nejedu nikam
Makám/e/ na snech z úvodu, dělám/e/ všechno proto, aby se změnily v realitu.
Jsem holka houževnatá. Vydržím například i dobré zacházení.
Ale strašně, strašně se těším na tu chvíli, až bude důvod k oslavě. Až si v Ostravě na Stodolní dám nalít šampaňské do pyramidy ze skleniček.

 

 

 

9.09.2010

46 kufrů

 

Několik drobných příhod ze života tak, jak jsem je za cca poslední týden napsala na facebook:

—————

Ráno na refýži: – Ty vole, 46 kufrů mi sebrali, vole, 46 kufrů! Měl jsem v tom všechno, salámy, všecko. Ty vole, 46 kufrů mi sebrali!, vykládal rozčilený bezdomovec všem a nikomu.

xxx

 

– Kdo ti dal ten šípek, matko?, vyslýchal mě Fanda. – Keř. Keř mi ho dal, synku, odpověděla jsem.

 

xxx

Hudba. Pak: -Vyčkejte chvíli, přepojíme vás na záchrannou loď. Další hudba. Kdyby hráli Blíž k tobě, Bože, blíž, myslela bych, že místo na Oskara volám na Titanic.

 

xxx

 

3.září pozdě v noci jsme s Janou Jiráskovou viděly divnou věc. Nejdřív jsme myslely, že to jsou hvězdy, ale žádné hvězdy se neposunují v pravidelných formacích. Vrtulníky to taky nebyly, lampiony štěstí taky ne. Zářivé body pluly nad celým Nuselským údolím a asi tak po pěti minutách se ztratily. Ufoni nejspíš nenašli náš divertimentní balkon.

 

 

 

30.09.2010

Zloděj a bunda

 

Po dlouhé době byl včera u nás v práci zloděj. Slečně zůstala jen bunda, šála, mobil a oči pro pláč. Seděla zkroušená na chodbě, v rukou tu bundu. Koukla na ni a tak smutně řekla: – Bunda…se jim nelíbila. Jakoby jí to bylo skoro líto.

Xxx

 

Přepisuju dopisy, které babička z Vysočiny psala mámě na studia do Prahy +- začátkem 50.let. Vychází to jako doba, v které se oběma směry pilně posílalo kdeco. Od gumových holinek po sušené švestky, jak se kde zrovna dalo sehnat. Ale i doba, v níž rozhlas denně hlásil, kdo ze zemědělců nesplnil povinné dodávky, pokuty …šly do desetitisíců, pro koho přijeli a na jak dlouho zavřeli.

Např. Prosím Tě, máš-li možnost ještě koupit kávu, tak kup. U nás ani nikde v okolí /Přibyslav, Chotěboř/ se už nekoupí. …Možná že pojedu do Přibyslavi, mají prý nějaké látky, koupila bych Ti na zimní kabát, budu-li mít dost bodů.
/Body = šatenky./

xxx

 

 

 

 

 

 

A Bůh řekl:

 

xxx

Průběžný čtenářský deník

Viewegh: Biomanželka. Smutná kniha. Mám ale věcnou výhradu  V knize se líčí jídelníček chudé knihovnice v r.2000. Souhlasím s čínskými polévkami, lacinými těstovinami apod, ale ne s jogurty! Jsou a byly drahé /pokud se nemyslí pilináče vzor Lidl/! Chudá knihovnice /já/ ani v r.2010 nemá jogurt každý den, jen výjimečně!

 Zmeškal: Životopis černobílého jehněte. Hezké, čtivé.

xxx

 

Návštěvnost tohoto blogu 30.7. – 30.9. 2010

90 638 – 93 663

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

9.10.2010

Plakát

 

Na jednom předvolebním plakátu /za koho,není podstatné/ je starší chlap s dvěma blondýnami. A heslo VÍM, JAK POKRAČOVAT. Není těžké si domyslet, ale proč to říká veřejně?! Sranda neustává. O kus dál je nejen původní trojka, ale i lidi navíc – a heslo stejné. Na v pořadí třetí plakát bych proto dala výjev z Boschovy Zahrady rajských potěšení, a to nejlépe z části Peklo.

 

 

 

 

25.10.2010

S postelí vpřed za lepší svět!

 

Podzim. Dny pod listím jakoby lehce plynou. A někde hluboko dole zuří temné vášně a zrádné víry. Zjevně mi začíná trochu hrabat, a to se vždycky projeví nějakým „krokem stranou“.

Aktuálně tak, že jsem si do pokoje cca 4 x 3,5 m koupila postel 200 x 140. Jakoby trochu zavazela, to je pravda, má to ale i svoje výhody.

Postel takových rozměrů nejde jen tak minout, takže se dá eventuálně jít přímo na věc.

Prostě tou koupí se můj život dostal do vyššího levelu.

Jak napsal kamarád: S postelí vpřed za lepší svět!

 

Postel mám od 13.října, takže je to víc stařinka, než novinka. Furt platí:

Kdyby se mi chtělo, jako se mi nechce./ To by to všechno šlo/ jako pírko lehce

 

xxx

 

Pobavilo mě tohle

http://www.novinky.cz/krimi/214914-celostatne-hledany-zlodej-se-chtel-schovat-v-posteli.html

 

 

 

 

xxx

A ještě pár statusů z fejsu:

 

Na Depkách se vždycky přiučím něco novýho. Včera jsem tam poprvé slyšela sousloví „honit si internety“. – Tak co, honíš si pořád ještě ty internety?, ptal se mě Míša. Povídám: – Honím si je všude, kde to jde. Ty taky? A on: – Jo. Prej to jde honit i ve vlaku.

 

Z mailu“ … já jsem světských radovánek vzdálen (s výjimkou tebe)“. Je hezké, že existuje někdo, kdo mě zahrnuje mezi radovánky.

 

Cestou z oběda jsem postála u stánku Oriflame. – Jakou vůni máte ráda?, ptala se mě prezentační paní. – Já vás na nějakou odhadnu. – Tak schválně, dala jsem si ruku v bok. Vyndala nějaký tester a podala mi ho. – Nádherná vůně. Divine, v překladu Božská!

 

Vstávám teď hodně brzy. Možná proto mi včera ráno moje rozespalá hlava sama od sebe hodila větu POSLEDNÍ DEN BEZ LÁSKY! Z toho plyne, že dneska je PRVNÍ DEN S LÁSKOU. To jsem zvědavá. Zatím jsem viděla jednoho pěkného chlapa, ale na navázání hlubší známosti nebyl čas. Nastoupil do tramvaje a odjel. / Pátek 22.10./

 

Dělám korektury letáku Dne poezie. Vyskytl se tam básník, co hraje na margarín. Pravděpodobně to bude chyba. Možná je to virtuos na máslo.

 

Spořitelna úžasně pečuje o klienty. Každé ráno mi teď chodí sms se zůstatkem konta. Začínat den stresem není asi nejlepší.

 

Kromě halucinací mám i slyšiny. Místo „Mezinárodní právo soukromé“ slyším “ Mezinárodní právo smyslné“ .

 

Svět je jako řeznictví. Takových vepřových hlav všude kolem!

 

 

8.11.

Po roce na Churáňově

 

Protože poslední doubou  jsem měla zhruba tři možnosti, jak získat ten správný nadhled.

1. Procházku po Olšanech

2. Být stále v lihu – není možné z mnoha důvodů

3. Trvalou lobotomii

 

volila jsem možnost čtvrtou – a skoro přesně po roce utekla zase na Churáňov za Romanem Szpukem.

Než se dokopu k delšímu zápisu, podívejte se aspoň na pár fotek.

 

http://zora2.rajce.idnes.cz/Churanov_5._-_7.listopadu_2010/#

 

 

 

 

 

 

 

13.11.2010

Cesta z města

 

Jak jsem psala minule http://www.zora.bloguje.cz/869776-po-roce-na-churanove.php, poslední dobou jsem měla zhruba tři nevábné možnosti, jak získat duševní rovnováhu a nadhled. A  proto  jsem zvolila čtvrtou a skoro přesně po roce/výročí je dnes/ utekla zase na Churáňov za Romanem Szpukem.

Fakt jsem se těšila na cestu, na autobus, který mě poveze dál a dál ode všech a všeho, od pražských ulic a krizí. Na konečné jsem ze samé radosti plácla nejbližší strom, něco jako „kamaráde, už jsem zase tady“. A pak už jsem šla za světlem. Doslova. Tma padá brzy.

První večer byly všechny hvězdy nadosah. Roman mi ukazoval souhvězdí: Berana, Velký vůz, Labuť, kromě Jižního kříže snad všechno. Stáli jsme přitom na ochozu, vítr kolem nás fičel jak na majáku  a v dálce zářily Strakonice. Drkotavá romantika.

Nebyl to obyčejný výlet, byl to útěk. Chtěla jsem se všemi dostupnými prostředky dostat někam mimo čas a prostor, což na meteorologické stanici uprostřed lesů není těžké.

Rozumné, rozumové a všeobecně schvalované cesty jsem do mrtě vyčerpala v Praze, takže jsem zkusila i alternativní – podruhé za rok lysohlávky. Zdůrazňuju: jen já sama, Roman měl celou dobu naprosto čistou hlavu.

Rozhodně nehodlám jakékoliv drogy propagovat, ani jim propadnout, ale vydařilo se. Například ke mně přišlo esíčko – sušenka, oblečené v hnědém kabátku. Rozevřelo ho, uklonilo se a řeklo mi, co už jsem sama věděla. Pak se ke mně vracelo a vyprávělo mi dál, ale to už úplně tajné věci. Byla jsem taky stromem, co padal naznak a na zemi se změnil v šedavou siluetu ohromného orla /něco jako orla Mattoni./ A tak dál.Konečně jsem brečela – to jsem si v Praze vždycky rozmluvila.

Po roce jsem se taky vykoupala v Losenickém potoce. Jako tehdy: voda studená jak peklo v Antarktidě, pocit skvělý, jen ten sníh neležel. V neděli mě Roman dovedl ke strašidelnému domu. Hluboko v lese, stranou všech cest, nedovedu si představit, JAK TAM někdo mohl žít, stojí ruiny domu, který někdy po válce vypálila STB. Měli se tam scházet převaděči, dokonce snad i Král Šumavy.  Kdo přesně neví, kde to je, dneska skoro nenajde, rozvaliny jsou zarostlé vším možným, i Roman málem přešel.

Navíc tam vede cesta – necesta, po kořenech, podmáčenou hlínou, trávou, přes pařezy, větve, pokácené stromy, přes potoky a potůčky, chvílema i krajem bažin a slatí. Není to nejpříjemnější pocit, když se vám cesta houpe pod nohama.

Měla jsem je otlučené, bolavé, ochozené, snila jen o tom, jak si v Praze uvařím konvici čaje a nohy položím do něčeho teplého a měkkého. Nezadařilo se, ale to už je úplně jiná pohádka, než ta šumavská.

Ale i když jsou původní verze všech! pohádek kruté a krvavé, někdy na Churáňov ráda uteču znova.

 

Xxx

 

Jedna z písniček, které jsme tam poslouchali

 

http://www.youtube.com/watch?v=tpEmjanii8s&feature=share

Má to být o vojácích jak pochodují..za zákrutou na Donu prohání se smrt..kolem uší mi duje vítr. A i když chceš postát, kamaráde: dál, dál, dál.

 

Ale speciálně k dnešnímu výročí se hodí

http://www.youtube.com/watch?v=xotoDy5806Y

xxx

Romanovo upřesnění, za které děkuju, asi jsem naladila Rádio Jerevan:

Chceš-li přesná jména, šlo o tzv. Pézlův, jinde
Péšlův dům. Leží na okraji Mezilesní slati a byla to samota patřící katastrálně ke
Zlaté Studni. Obyvatelé Zlaté Studně chodili k Pézlům pro mléko. A ti StBáci měli
počíháno na špiony, kteří se vlastně vraceli po roce 1948 tajně z Německa působit na
českém území. Nešlo tedy o ty, co utíkali ven, ani o převaděče (Krále Šumavy atd). U
Pézlů se zastavili v noci. Prosili jen o jídlo. Dostali je oknem a v tu chvíli tam
vtrhli příslušníci StB. A tohle „provinění“ stačilo k vypálení stavení a uvěznění
rodiny Pézlů.

 

 

xxx

Ještě něco mimo:

V dnešních Lidovkách, v příloze Orientace, vyšla velká anketa o Máchovi. Mimo jiné odpovídá Jiří Dědeček, Vít Kremlička, Roman Szpuk…. – a taky já. Musela jsem se pochlubit.

http://www.lidovky.cz/tak-jsem-te-potkal-ignaci-0xn-/ln_noviny.asp?c=A101113_000089_ln_noviny_sko&klic=239910&mes=101113_0

 

 

A v neděli 14.11. ve 20,55 bude v ČT pořad A co červen?, ve kterém bude zas o Máchovi mluvit Radek Lehkoživ. Literární Vysočina dělá co může…

http://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/210542151220001-a-co-cerven/

xxx

Návštěvnost tohoto blogu 30.září – 13.listopadu

93 663 – 95 963

 

 

 

16.11.2010

Dneska není nikdo sám

 

Dneska není nikdo sám! Dneska je s každým Karel Hynek! /Mácha * 16.11.1810/

 

6.12.2010

Kozy v kádích

tradiční české vánoční zvyky.

Tuhle historku jsem našla na fejsu pod debatou o zabíjení kaprů, děkuju za ní Kate Wake

…což mi připomnělo jednu historku… rozhovor nějaké čecho-italky v italské televizi.. kdy reportér mluvil o koze a ona to pochopila jako dotaz na kapra (koza je italsky capra). Tudíž začala vykládat, jak si my, barbaři v Čechách kupujeme kozy v kádích – kde divoce plovou a doma je hodíme do vany, kam se na ně, na tounoucí, chodí dívat děti. A pokud je tatínek
nesejme paličkou tak se všichni hezky sebereme a jdem tu nebohou kozenku (aby měly děti radost) pustit do Vltavy. Máme my to hezký svátky…

 xxx

Jak napsat dobrou knihu

Vtipný návod na stránce nakl.Beletris

http://www.beletris.cz/jak_knihu.php

 

9.12.2010

Advent

Včera jedu v tram s holkou, odhadla jsem ji napůl na feťačku, napůl na hlavu, nikdo,  s kým bych se chtěla bavit. Zdání tak klame! Pustila sednout nějakou babičku a byla prostě kouzelná:

 – Já jsem přepíjela rozchod, vykládala jí, –  nechal mě po 7 letech kvůli lehké dívce, doslova tak to ta holka řekla – …v mým věku už jsem slízla dost, jsem těžká epileptička, musím mít, víte, zavázanou hlavu šátkem, tuhle jsem měla záchvat, spadla a hlavu si rozbila…ale vy jste kouzelná babička…a přitom té paní cuchala kožešinovou čepici.., – .já měla taky takovou, ale ona nenosila korzet, pak spadla a musela jen ležet, byla na plenách, já se o ní starala, loni před Vánocema umřela…pustila jsem vás sedět, že jste o hodně starší…a tak hodná…Víte, já nevím přesně, kam jedu, nezlobte se, zapíjela jsem ten rozchod, nezlobte se, tu stanici si teď nepamatuju, je to někde u Bulovky. Mějte se moc hezky, promiňte, už musím vystupovat. Hovor jako z pohádky.

A dneska v tramvaji 18 pán /do 80 mu podle řeči chyběl rok, ale vypadal dobře/ vykládal dvěma Cikánům, jak – Když jsem tu měl kočku z venkova a byl ženatej, tak tady, v Nuslích myšleno, – tady byl dědek a ten pronajímal pokoje. – Cikánka by vám, pane dala! – Já se nebojím, zcestoval jsem půl světa, dlouho žil v Kanadě, ale teď žiju v české zemi, říkám, a jsem na to hrdej! Načež mu cikáni začali dělat něco jako průvodce po Praze: …tady to patří ke Karlově univerzitě /Albertov/…a tohle je pravoslavnej kostel…/Na Slupi/. Jeden z nich pak navázal, jak se v práci /pravděpodobně někde v hospodě?/ setkal s velkovévodou, a jak „ta jeho Cikánka“  umí tři řeči, ale maďarsky lámaně.

Advent. Takové příběhy za uherský rok nepotkám.

xxx

A nejsmutnější story:

Dneska je to 15 let, co jsem naposled viděla tátu naživu. Měl černou sametovou mikinu, na krku řetízek se zlatou mincí, a při loučení povídal: – Hlavně mysli na děti! Chtěl mě pohladit, ale já ucukla.
  Od té doby neuhýbám.

12.12.2010

Zlaté ořechy a zlaté hvězdy

Pozor, smutné! Dnes je to 15 let, co mi umřel táta.
Stalo se v 9 večer, tou dobou jsem seděla v kuchyni u stolu a připravovala Vánoce /tehdy ještě jo, děti malé, ideály zbytkové/ – malovala ořechy nazlato.  Tím samým štětcem jsem pak pod lampu na zdi udělala malinké zlaté hvězdy.

Ořechy nevím, ale ty hvězdičky předpokládám na zdi karlínského bytu ještě jsou. Nebyla jsem tam mnoho let.

 

23.12.2010

Co je na Vánocích milého

Vypadá to, že má negace Vánoc propukla letos naplno a už se nezastaví. Nic, lautr nic, jsem nechystala a nechystám. Už ani ten dort z cukrárny mít nebudeme.Bůhví, jestli udělám aspoň salát. Nebýt exmanžela, není ani stromeček. Dárky mám pro děti.

Jsem v klidu a výše popsané mě nijak netrápí. Je to sice totální rozklad, ale jednou k tomu dojít muselo.

Znám příjemnější měsíce, než je prosinec, a to ne kvůli tmě, sněhu a zimě. To mi vyhovuje. Vánoce jsou sladký vrchol pokrytectví. Kdo z vás je o nich skutečně s těmi, s kterými chce? Pravdu, prosím.

Ale…něco je přece na adventu milého. Lidi. Potkávání.

Od Ježíška nechci nic, co si můžu koupit. Chci všecko ostatní.

Vánoce jsem měla, když jsme s Janou křižovaly haldama sněhu z hospody domů, když jsem chodila po Praze s Romanem, povídala si s Lucianou, dívala se na dceru, jak hraje na flétnu koledy. Vánoční byl i ten večer, kdy děti jely do Kladna na Nohavicu a já byla sama doma, hezký Čechomor s hezkým Holasem, sladký punč a sladká pusa od Aleše,…takové věci.

Nakonec  – Ježíšek je ke mně letos milostivý. Ze čtyř veskrze nemateriálních přání mi už dvě splnil.

Píšu o rozkladu a negaci, ale …není důvod k pesimismu. Všechno je, jak má být, protože stejně to momentálně jinak být nemůže – nemá. Nakonec – i já budu následujících deset dnů aspoň občas s lidmi, které mám ráda. A na ostatní chci být milá.

Aktuálně: v 11:45 jsem před fakultou zažila xté malé Vánoce, objetí sladké až k závrati.

xxx

Kdyby se mi myšlenky rozutekly a další zápis v dohledné době nezdařil, přeju vám všem kromě zdraví hodně lásky. Protože s ní život stojí, ale bez ní občas i nekontrolovatelně padá.

xxx

Co se „průběžného čtenářského deníku“ týče, je to ostuda. Čtu namátkově, náhodně a jen kusy knih.

Dobré mi připadá, že rok končím knihou, kterou jsem ho začínala: Šel jsem však vytrvale pátera Lizny.

 

24.12.2010

Štědrý večer nastal

Pro mě tyhle /a ani jiné masové svátky – Velikonoce třeba/ nejsou. Chápu všecky důvody, tradici, nakonec včera jsem psala, co se mi na adventu líbí…ale  už na to mastím. Za chvíli půjdu spát. Jestli mě rodina vzbudí, vzbudí.

V Praze prší, je sychravo, docela vítr, zima.Byla jsem se chvíli projít v parku, myslela na všecky, které mám ráda. Včera jsem dala i u Jiljího do kasičky.

V Botiči je tak silný proud, že kachna měla co dělat, aby to ukormidlovala ke břehu.

Chápu, že je to zpráva, která všechno změní, ale co když? Důležité věci se skládají z maličkostí.

Takový kouzelný večer – a já ho prospím. Jestli dělám chybu, tak je v řádu věcí.

Ale vy si to všecko dneska užijte! Přeju ze srdce!

 

31.12.2010

Rok snů

Začínám tradiční větou: Je Silvestra, poslední den roku, tedy ten správný čas sem zase napsat.

Motto: – Ten život je těžkej. Sama s tím mám zkušenosti…Neznámá paní se psem u Folimanky.

Jestliže rok 2009 začínal prozaicky, letošní v rauši z lysohlávek. Možná proto byl plný přeludů a snů.

Aby mě náležitě ukolébal  rozbíhal se pomalu.  V březnu se ale rozletěl jak šíp a překonal dvě stě verst, aby se nakonec za sedmi horami a sedmi lesy zabodl do srdce Kostěje Nesmrtelného. Co to udělalo s Kostějem, se dosud přesně neví. Co to udělalo se mnou, jen odhaduju. Čas ukáže. Má na to dalších 365 dnů.

Houbičky nasadily vysokou laťku, ale není sen, který by se nedal přebít silnějším.

Byl to zajímavý rok. Rok učitel. Pokud by někoho zajímaly detaily, jistě je dohledá v zápisech rubriky Život od A do Z.

Rok snů končí stylově. Též sny. Čokoládovým, Vaječným…těmi, co vedou na rohu za cca 80 korun flašku.

xxx

Zimní Prahou s Janou, Paolem a spol.

http://zora2.rajce.idnes.cz/Zimni_Prahou_s_Janou,_Paolem_a_spol._30.12.2010/

 

xxx

Průběžný čtenářský deník

Larssonová: Sluneční bouře, skvělá detektivka, doporučuju

Szpuk: Otisky dlaní, Romanova prvotina, dárek od Jany k Vánocům

Xxx

Filmy, které jsem viděla:

Dekameron /P.P.Pasolini/ – pastva pro oči. Zejména zahrady klášterní i obyčejné, vinice, bujná vegetace, všechny krásné jako v ráji. Vánoční dárek od Aleše.

Absolvent /M.Nichols/ – první půlka mi přišla výrazně lepší, ale neobyčejný film

Xxx

Návštěvnost tohoto blogu 13. listopadu – 31.prosince 2010

95 936 – 98 627

Quick Payday Loans | no credit check no fax loan | loan | No Fax Payday Loans

TOPlist