Archív 2011

3.01.2011

Všechno bude fajn

Drbej mě na hlavě, matko, říkal Franta na Nový rok, – a všechno bude fajn!

Tak to máte k novýmu roku. Podrbte někoho na hlavě – a všechno bude fajn.

20.01.2011

Pod vlivem úplňku

Není pravda, že na svůj blog kašlu. Zanedbávám ho záměrně. Tajné věci sem psát nemůžu a veřejné nikoho nezajímají. Ale čtu se pravidelně, jsem si věrná. Furt čekám, jestli tady něco přibyde – a furt nic.

Od začátku roku pracuju, stůňu a miluju – v různém pořadí i současně – a dohromady je z toho komatózní stav. Tolik na svou /ne/omluvu.

Dneska toho taky moc nenapíšu, jsem pod vlivem úplňku, vzhůru od 2,20 ráno.

ALE – jdeme do finále. Za chvilku si to tady přečte stotisící čtenář – možná to budu právě já. /Stav 20.1., 10:27 hodin: 99639/.

Nicméně díky vám všem, s blogem jsem prožila mnohé – a hodlám v tom pokračovat.

xxx

 Tak aspoň něco z fejsbuku za cca poslední týden:

 

 Nejdůležitější soulad je soulad člověka s chlastem.

Už nebudu spát. V noci jsem mečem i nůžkama masakrovala Vikingy. Lezli mi do hradu.

Dva cca 12tiletí kluci v tramvaji:

– Ty vole, zkouší někdo od vás ze třídy hulit?
– Jedinej, kdo nehulí, je učitel.
– Ale já myslím marjánu, vole!
Po mnoha letech jsem zase dostala od chlapa lízátko /14.1./.
  Moje první slova byly POK a PAK. Jedno znamenalo „povídej“ a druhé „vypravuj“. Vzpomněla jsem si na to teď, když zas koukám do své vánoční povídky/která tu ještě není a nevím, jestli někdy bude/. Vášeň pro příběhy. Vášeň pro…Vášeň, samá vášeň.

Za den už druhej dotaz, podle čeho se hledají knihy v knihovně. Podle signatury, vole, podle signatury. Sorry, už je toho moc.

 A to byl ještě slabý čaj.
Volal chlap a za každou cenu si v knihovně chtěl koupit Základy práva.
– My ale knihy neprodáváme, povídám.
 – Máte to na internetu.
– Fakt tady nic nekoupíte.
– No toto, právník jsem už 35 let, a co vidím, to vidím. Tak jsem asi blbej…
Neřekla bych to líp.
Ten chlap byl opravdu výživný. Když volal potřetí, kolegyně na něj: – Tak mi povězte, kam jste se chtěl na tom internetu dostat.
–         Já už nikam, rozčilil se, – mě je 60, já už se ani do vás dostat nechci…
 
 Xxx
Lyrik roku!
http://aktualne.centrum.cz/blogy-a-nazory/zpravy-o-pate/clanek.phtml?id=688703
xxx
 Top ten 2010:
měsíc roku – březen – květen – červen
zvíře roku – kočka Jany Jiráskové
barva roku – modrá
obchod roku – Albert + Vietnamci na rohu
píseň roku Telegraph Road – verze od Poutníků
http://www.youtube.com/watch?v=Sey2rntAiKM
a taky
http://www.youtube.com/watch?v=tpEmjanii8s&feature=share
http://www.youtube.com/watch?v=SK7Be_3bAxA
a pořád ještě
http://www.youtube.com/watch?v=SzJY96m3lkg
První a poslední písničku mám přitom do mozku doslova vypálené, spojené s konkrétní situací a lidma tak, až to bolí.
xxx
Nejhezčí nakonec:

 

já vzor 1984 – 19 let

 

moje a bratrovy děti – dávno, pradávno

24.01.2011

100 000

Dneska ráno nasbíral můj blog 100 000 čtenářů. Byla jsem zvědavá, co to udělá s počitadlem, takže posledních deset jsem si trapně naklikala, přiznávám se bez mučení.

Začínám zas od nuly.

Děkuju vám všem.

 

 

10.02.2011

Pro všechny chlapy v nesnázích

Přišla mi do hlavy taková modlitbička pro všechny chlapy v nesnázích.

AŤ SEŠ, KDE SEŠ, MĚJ SE DOBŘE!

Zkuste si to říct rytmicky. Měla by se opakovat 3x po sobě. Vždy jen pro jednoho. Poté pro dalšího – atd…

xxx

S modlitbičkou myslím i na Romana Szpuka. Je v nemocnici, v pondělí ho přímo z Churáňova odvážel vrtulník. Infarkt to snad nebyl, nicméně srdce ano. Už je mu líp. Fyzicky, psychika kolísá. – Držte se v tom světě, píše a všechny vás pozdravuje.

 

22.02.2011

Inzerát na byt, ve kterém /ne/chci bydlet

Co se přes rok táhlo, dospělo ke kulminačnímu bodu, bohužel. Rozum to nedává, nicméně na světě jsou síly ještě mocnější. Do června se musím vystěhovat z bytu, kam jsem přišla ráno po povodni.

Takže dávám /i/ touto cestou inzerát na byt, ve kterém /ne/chci bydlet.

Hledám 2 + 1, příp.3+1, OV, Praha, ve čtvrti, kam dojede tramvaj, nejlíp cihlový nebo kombinovaný, s balkónem nebo lodžií, čím levnější, tím lepší.

Pokud o něčem víte, napište mi, děkuju moc. perlickanadne@seznam.cz

 

26.03.2011

Jeho jediný hřích

Jaro je tady a moje stěhování skoro taky.

Celá ta věc se táhne od podzima 2009. Nechci – musím. Rozum to nedává, leč jsou síly ještě mocnější.

Nejpozději do června odejdu z bytu, kam jsem utekla před povodní, a žila 8 let.

Nu což nakonec, jsou horší věci na světě.

Prostě funguju, dělám, co je třeba – ale jsem jak z umělé hmoty. Mírně necitelná, mírně necitlivá…, všecko plyne, všecko je nějak jedno.

Kromě mrkve teda. Zasadila jsem a každý den kontroluju, jestli už leze. Taky afrikány, co mají vonět po vanilce, a dalších asi dvacet květináčů, v kterých klíčí tajemno. Tulipány a primulky jsem koupila už hotové.

Jako malá jsem na zahradě pod hruškou měla vlastní záhonek a byla na něj náležitě pyšná. Před dvaceti lety mi v karlínském bytě všechno kvetlo a vonělo.

A teď, v nejmíň vhodné chvíli /kdo to bude všecko stěhovat?/, se vracím k prapůvodnu.

Možná na tom teda nejsem tak zle. Když se psychické posuny projevujou sázením kytek, možná ta necitlivost nebude navěky.

Každopádně na jednom místě taje. Tohle mě upřímně potěšilo.

·
…kdybych býval s tebou nešukal, nevím, co bych Bohu vyznával.., napsal mi.
Nic hezčího jsem neslyšela. Stát někomu za jediný hřích, to je přece čistá krása a slast.
xxx
A ještě jedna přínosná novinka.  Pája s Frantou si ve stejný čas a stejné škole /Autoškola Karen Tylová/ udělali řidičáky. Tuhle si pro ně byli – a pak zálibně porovnávali, Franta mu říkal  „milášek“.
xxx
Návštěvnost tohoto blogu 24.ledna – 26.března 2011
0 – 2948 /resp. 100 000 – 102 948, po sto tisících začíná počitadlo  znovu od 0/.

 

14.04.2011

Plzeň, Brod a dál

Minulý týden jsem najezdila po republice asi 500 kilometrů. Do Plzně a dál, pak zase do HB a zpátky, to se jindy za rok nestane.

Ale všechny mé mise byly úspěšné. Nejvíc ta nejtajnější, v městečku K., do kterého se jede přes serpentiny S. Tam v domě P. pobývá pan…a dál se to píská.

Zato Havlíčkův Brod je věc prudce veřejná, neboť jsme tam s Radkem jeli prozkoumat Čechovku http://www.cechovka.cz/, místo, kde letos bude Literární Vysočina.

Vypadá to slibně. Zvenku žádná krása, bývalé kasárny, ostatně KD Junior taky nebyl  potěchou pro oko labužníka, ale jinak dobré. Myslím, že konáním v Brodě se festival dostane zas o level výš.

Mimojiné ubude spousta práce: Čechovka má vlastní bar, ubytovnu – hezkou, čistou, levnou, ozvučení, osvětlení atd. / Noclehy objednávejte přímo na miluse.zelenkova@cechovka.cz, víc o ubytovně na http://www.cechovka.cz/default.aspx?section=43&server=1&article=13./

Mimo Čechovky jsme viděli i Cimrmanův Střed Evropy, což je obří trychtýř před kavárnou U notáře. Jára nežertoval, jak říkají místní,  z Brodu je přibližně stejně daleko na všechny strany.

Na chvíli jsme mluvili i s Pavlem Lutnerem, v hospodě U Kroupů vypili  zásoby griotky a vůbec to byl docela přínosný den.

Moje stěhování je zas o něco blíž. Teoreticky, prakticky nikdo neví dne ani hodiny. Pro všechny případy nosím do práce věci, o které při těch  manévrech rozhodně nechci přijít. Bolí mě od těch nákladů celý člověk, ale dělám to přece pro blaho. Svoje? Rodiny? Lidstva? Prostě pro blaho.

 

Jakoby klid…ale semínka na balkóně klíčí – i když, zrovna ty „afrikány, vonící po vanilce“, asi zašly.

Za námi Střed Evropy

 

Xxx

Průběžný čtenářský deník:

 Vokolek: Krajiny vzpomínek, Baščan-Jilík-Žižlavský: Chřiby záhadné a mytické,

Bakalová – Szpuk: Koně mého otce

xxx

Návštěvnost tohoto blogu 26.3. – 14.4. 2011

2948 – 3741 /resp. 103 741/

15.04.2011

Titanic má 99

Dnes je 99 let od  potopení nepotopitelného.

Pár tématických odkazů:

http://www.titanicworld.cz/

http://www.youtube.com/watch?v=saalGKY7ifU

http://www.youtube.com/watch?v=saalGKY7ifU

a nakonec Google plný Titanicu

http://www.google.cz/#hl=cs&source=hp&biw=1120&bih=823&q=titanic&aq=0&aqi=g10&aql=&oq=Titanic&fp=27f351faca6ba502

A abych nezapomněla, výročí má též Charlie Chaplin.

http://www.google.cz/#q=Charlie+Chaplin&ct=chaplin11-hp-static&oi=ddle&fp=27f351faca6ba502

 

30.04.2011

Svatba

Včera svatba, dneska svatba.

Za čtvrt hodiny se mi vdává kamarádka.

Nejsem tam, musím pracovat. Což je možná štěstí. Na její první svatbě jsem byla – a nedopadlo to nijak slavně.

Už i v našem lese se holt vdává podruhý…

 

30.05.2011

Řečeno s klasikem

 

Každého dne se něco končí, říká klasik. Ale každého dne i něco začíná, dodává hned.

Po 4 letech a 7 měsících přestávám psát na tenhle blog.

Pokračuju na www.zorasimunkova.cz, stránce, kterou jsem si nadělila za dobré chování a vůbec celospolečenský přínos.

Ráda vás tam uvidím.

Za technickou stránku věci děkuju Jirkovi Klimešovi, kdo chcete mít podobně krásnou www, koukněte na www.pixelmarket.cz.

Moji stávající milí čtenáři ze všech kontinentů i galaxií, děkuju vám za přízeň a doufám v její pokračování.

Moji případní milí noví čtenáři, klidně si čtěte a kochejte se tady po libosti. Vaše komentáře mi dál budou chodit na mail, na všechny odpovídám.

I já sem občas nakouknu, ale spíš jako do archivu. Nepřišli jsme na způsob, jak ze starého překlopit všechno do nového, takže ty 4 roky a 7 měsíců budou ve většině rubrik pořád tady.

xxx

Měla bych končit nějakou bombou, překvapivou pointou. Tak tedy.

Na Depkách 20.května jsem byla – po skoro 11 letech známosti – požádána o ruku. Jak to dopadne? Nechte – nechme se společně překvapit…další vývoj na www.zorasimunkova.cz.

xxx

Návštěvnost tohoto blogu 26.října 2006 – 30.května 2011

0 – 105 883 /aktuální údaj k 18:23 h/

 

Až přijede teta, tak se do ní zamiluju
Každý den přinese něco dobrodružného. Když ne mě, tak jinému. Například pánovi, který dnes v poledne u Máje měl nejlepší vůli poradit.
– Jste na Staromáku?, vyptával se do telefonu. – Jsou tam hodiny? Nebo jste nahoře na kopci? Je tam rozhledna? Tak já nevím, kde jste. Nejste třeba na mostě, kde jsou sochy? Vzdychl a dodal: – Takhle těžko poradím, kudy máte jít na tu lanovku.
xxx
Dcera hlídává občas dva malé kluky. Tříletý v mezičase povídal: – Až přijede teta, tak se do ní zamiluju. A ten roční  si to zatím jenom myslel.
xxxx
Jak pořád studuju možnosti téhle vévévé, hezké, ne?, objevila jsem Ameriku: že moji IP adresu vedou na Josefově. Povídám to synovi a on: – Kde je Josef-off?
Franta mluví „chytře a moudře za každého počasí“ – to je citace.
xxx
Průběžný čtenářský deník:
Viewegh: Další báječný rok, Urban: Sedmikostelí, Mantel: Wolf Hall, Čechov: Černý mnich…/povídky/, Kosatík: České snění, Vašíček: Utajený svět, Ericksson: Poslední manželka Jindřicha VIII./fakt dobře napsané/
Ne že bych je přečetla za týden, to jsou knihy tak nějak za dobu, co jsem starý blog zanedbávala
Majitelka klíčů
(psáno 9.6.)
Dneska si jdu pro klíče od nového bytu.
Ve starém převládl rozklad a zmar. Všude bedny, věci vytahané, věci přeházené, věci nalezené,  věci na zemi, na posteli, na lodžii, bedny nabalené, bedny prázdné, bedny složené, bedny ke slepení…K tomu všemu přibudou přepravky od stěhováků.
Je to extrém, který mi ale v hloubi duše  vyhovuje,  pořádek jsem nikdy neuměla.
Tátu jsem kdysi  vytočila tak, že oblečení, které se válelo na zemi, mi přivázal na vlasec, a ten pověsil na strop. Zůstala jsem klidná a co jsem aktuálně potřebovala, si prostě ustřihla. Mám dojem, že táta pak další snahy o převýchovu vzdal.
V tomto směru se už nevyvinu.
Na původních místech zatím zůstávají kytky na lodžii. Durman (andělská trouba) roste jako blázen. Ze chcípáčka, co jsem koupila u Schleckera, se mění na výstavní rostlinu. Rozkvetla už taky kejklířka. Růže váhá, kudy dál. Muškáty se mají dobře, a to i ty z Chrastu. Velká kytka od Mirka je ohnutá,ale spokojená. Mrkve rostou. Nově přibyla balzamina. Konec  zpravodajství z Kvítečkova.
Kytky a klíče jsou přínosem. Pak jsou události nepřínosné, ale o těch psát nechci.
Například se přetrhla šňůra na prádlo. Stará, ošoupaná, dalo se to čekat – ale i vykládat jako znamení. Už jsme zkrátka jednou nohou jinde.
Tam, kde nás všechny čeká smršť pozitiv. Doufám.
Xxx
(psáno 10.6)
Už od celou noc jsem majitelka klíčů. Stěhujeme se 21.června. Game over.
Xxxx
•    Česká armáda ubrání před leteckým útokem 4 budovy (titulek LN). Hned mám větší pocit sucha a bezpečí. Za stamiliony je k nezaplacení.
Xxx
Ještě něco z Kvítečkova
http://hobby.idnes.cz/zahrady-clauda-moneta-jako-ziva-inspirace-pro-romanticke-zahradniky-1gw-/hobby-zahrada.asp?c=A110603_104844_hobby-zahrada_mce

Dvě hodiny do začátku
Poslední noc ve starém bytě je za mnou.
Prospala jsem jí na matracích z pravé mořské trávy, aspoň to o nich  kdysi tvrdil pan čalouník.
Je zataženo, zatím chladno, sedím u otevřeného okna a zkouším se probudit.  Sama od sebe, protože  kafe  je v jedné ze sta stejných krabic a nemám mušku, která by mi ukázala správnou.
Bojím se teda, že tenhle zápis nebude ani moc inteligentní, ani moc dlouhý.
Za dvě hodiny přijedou stěhováci pro první várku.
Pocity? Ale ani žádný, možná to teprve přijde.
Neměla jsem na nostalgii čas. Nakonec, přesunuju se jenom z bytu do bytu, neletím na Mars.
Bez toho kafe mě ani žádný pointy nenapadají. Přeju vám hezký den a děkuju všem, co mi pomohli.

První poznatky
Už tři dny mapuju okolí nového bytu a mám několik poznatků, o které bych se ráda podělila. Chápu, že jsou pro vás přelomové, ale velké věci se skládají z maličkostí.
Kousek od nás rostou divoce chrpy. Kousek od chrp jsou kontejnery na tříděný odpad. V domku naproti nim  bydlí těhotná paní s malým dítětem a zlatým retrívrem. Na zahrádce pěstuje mj.rajčata.
Ve vilkách za námi inzerují  asi tři hotely, ale restauraci má jen jeden. Ostatní jsou na zvonek a vypadají jako hodinové. V hotelu s restaurací pracuje mentálně nenáročný vrchní.
Lípa před našimi okny je pravděpodobně nejvyšší bod v okolí, takže tuhle při bouřce jsme čekali, kdy ji blesk rozpůlí a padne nám do pokoje.
Okolí metra Skalka je místo bezradné samo nad sebou.  Tamní Albert je prostě Albert. K tomu řetězci mám jistou citovou vazbu, ale „čerstvost“ je  strašlivé slovo.
Co se týče našeho domu,  svým příchodem jsme silně snížili věkový průměr.
Mají nás tam zjevně rádi hned od začátku. Sousedka se už ptala, jestli tam budeme bydlet nafurt. Takový slibný počáteční kapitál je škoda promarnit.
Toť zatím asi vše, veškerou moji intelektuální a jinou kapacitu pohlcuje rozbalování krabic. Mějte se mnou trpělivost, bude líp.

Straky a sojky aneb Prvních 14 dnů
Dneska je to 14 dnů, co bydlíme tady.
Za tu dobu se stalo tolik, co jindy za rok ne /stěhování nepočítám/. Několik zážitků, silných jako magorák. Ne dobrých, ne špatných, život prostě přišel a nikoho se neptal.
Sousedy jsme si vychovali hned prvním mejdanem. Zatímco dosud se mohli pomlouvat jen mezi sebou, po něm mají mnoho nových témat.
Lidi se tu střídají jak na kolotoči, takže Páje sousedka řekla – Vás ještě neznám.
Už nežijeme tolik mezi krabicemi, zato na jedné zásuvce. Odešel zásuvkový okruh, a protože po neděli se bude kopat druhá půlka bytu, větší oprava nemá cenu. Lepší něco než nic.
Zas jsem o něco chytřejší: všechno, co topí a hřeje, musí být zapojené samo /konvice, trouba…/, zatímco například počítač a televize můžou být najednou. A tak dále.
Takže  i když živím, furt přepínám /spotřebiče/.
Tím se zároveň omlouvám, nejsem tolik na kompu, neodpovídám hned.
Všechny ty starosti, marnosti a smutky minulých dnů, týdnů a měsíců mi Pánbůh vyvážil druhou nedělí tady, dnem mimo všechny dny. Žila jsem prostě, žila byla s milým chlapem, u sedmičky narozeninového vína a tří piv, povídali jsme si, koukali do korun stromů.
A zjistili tak, že nejvíc se tu vyskytují straky a sojky.
Čas mimo čas minul a zas je realita.
Práce, přestavba, za týden festival. To bude taky čas mimo čas, ale z principu mírně jiný.

Poeziovníkovník
Fanda vymyslel poeziovníkovníky.
Pak by se říkalo: – Letos to bylo slabý. Urodily se samý tenký sbírky.

Člověk pionýr

Posted by Zora on Čvc 13, 2011 in Život od A do Z |
Subscribe
Za pár hodin jedu na Literární Vysočinu. Podeváté a poprvé. Podeváté vůbec, poprvé do HavlBrodu.
Letos to bude vůbec jedna velká premiéra. Nikdy jsem například festival nepřipravovala mezi balením a stěhováním, na jedné elektrické zásuvce, nejnověji v rozkopaném bytě, který způlky vypadá jako ruina – i s dírama ve zdech. (A víceméně stejné je to v práci, kde se maluje a mění generálně koberce).
Proto na festivalu nebude leccos, co bývalo, sborníky, legrácky, nástěnky, bude to nejnutnější.Co mě nezabilo, to mě posílilo…a za pár hodin jedeme s Radkem a Fandou do neznáma. Říkáme si – Brod je větší město, na hlavní trati, Čechovka zatím vypadá super…
Ale člověk musí být jako pionýr, připravený na všecko.
Držte nám teda palce – a pokud budete mít cestu okolo, přijeďte se podívat.
P.S.Pokud chcete prospět festivalu, podarujte nám jednu velkou karabinu. Díky.
Důkaz, že Pánbu existuje
Moje dovolená spočívá – a jinak to letos nebude – v tom, že po Praze jezdím desítky kilometrů a tahám desítky kil. Věci potřebné, zbytečné, věci úřední, všecko dohromady. V novém bytě jsem nebyla už týden a dalších pár dnů tam nevkročím. Staví se, bourá, teď teda hlavně bourá, ale pokroky tu jsou. Od zítra bude údajně hotová elektrika. Všecky zásuvky! Malý krok pro lidstvo, velký pro Zoru.
Tento způsob léta se mi zatím jeví poněkud nešťastným, ale držím se nad vodou. Bonusy tu jsou.
Například na festivalu. Po pěti letech jsem si zatancovala a Richardem. Zážitek, který přebil naprosto všechny. Protancovali jsme půlku noci, bar už zavíral, čekali s klíčema, ale hráli Husličky a já byla někde. Někde. Daleko.
Sobotní noc byla důkazem, že Pánbu existuje.

Chápu, že byste radši četli nějakou globální reportáž, viděli fotky. Všecko bude. Po neděli. Za chvíli mizím na chatu. Po měsících mám v sobě hroznou chuť psát, žít…
Mějte se tu zatím dobře a vydržte, já musím taky. Bude líp.

Na vernisáži
Včera na vernisáži jsem byla představena pánovi, který prohlásil, že o mě slyšel vyprávět a rád by mě četl. –Tedy ne vás přímo…Nenudil by se, jsem napínavá, ale taky bych ráda četla. Od sebe. Něco nového.
Nepíšu, naposledy tu vánoční-nevánoční povídku Sex on the Beach, kterou tu asi nikdo nikdy neuvidí, furt mám dojem, že by ublížila. A pak včera před vernisáží, nějaký nápady, texty, dvě tři básničky, něco blues.
Kdybych psala podstatněji, tak jedině o dekadentním večírku. Odehrával by se v okousaným bytě, kde z jediného kohoutku teče voda po zdi a ostatní jistí také jediná zásuvka. Mohlo by se to ostatně jmenovat 1+1.
/Jsem skromnější než Jana Jirásková, ta napsala 2+1. Černej humor./
Taky proto jsem byla na vernisáži. Mezi obrazy je dobře.
Schválně nebudu konkrétní a svoje poznatky shrnu obecně:
Všichni echt-recht výtvarníci asi nosí červené košile. Čím excentričtější dáma, tím opticky větší umělkyně. Ale i takové mají obyčejné lidské starosti…-Neumím vařit pro jednoho. Neumím. Uvařím toho moc. Volání o pomoc.
Člověk si rozšíří i zeměpisné obzory. – Katovice, ty mají asi pět nádraží. To jedeš a nádraží. Za ním zas nádraží…Nádraží…nádraží…vole, a pak zas nádraží. Vlaky posunují, pivo se naráží.
Pán vedle mě zase vedl virtuální prezenčku. Každému nově příchozímu vypočítal, kdo nepřišel, protože a/je na Krétě, b/má nějakej mejdan, c/se vůbec neozval a už dlouho nikde nebyl. A zřejmě to má tedy spočítané.
Několik umělců/malířů se mě tam různými způsoby pokoušelo sbalit, což nebylo nepříjemné a v lepších, ne-dekadentních, časech bych si to užila víc.
Lidi se přetahovali o kousky melounů a dobroty vůbec, problém kam se slupkama. A tak dál.
Vernisážní muzika byla dobrá, taková rytmická, bubny, dupala jsem si nohou. Obrazy hezké, zvlášť jeden. Ne že by na něm bylo něco zvláštního, ale z neznámého důvodu se mi moc líbil.
Příjemný večer s dobrou pointou.
Čekala jsem na tramvaj před Masarykovým nádražím. Naproti na lavičce spal bezdomovec, pěkný polštářek pod hlavou. Přišla paní v šedém kostýmku a sdělila mi: – On tam spí.
–          Vidím, řekla jsem.
–          A co když umřel?
–          Dýchá.
–          Jak to víte, že dýchá?
To musel vidět každý.
–          Já už viděla takhle mrtvejch lidí. Na lavičkách.
Co na to, nic. Ale nedala se jen tak odbýt.
–          Vy ho znáte? Tak jak víte, že dýchá???

Dobrej večírek, jak by řekl ten nejmenovaný malíř.

A proč o tom celém píšu? No přeci pro toho pána z vernisáže…co mě chtěl číst. Zdravím.

Tři kouzelné předměty
29.7.

Takhle momentálně bydlím (je to pohled do části bytu, kde se kope, v té druhé jsou věci z první). Přestože tam momentálně jen přespávám, už jsem jak horník, cítím plíce, krk. Proto zas na pár dnů mizím. Brácha mě nicméně na fejsbuku nabádal, abych přiznala, co mi pomáhá přežít. Tak jo. Mám tři kouzelné předměty. Kohoutek /jeden – bonus kýbl/, zásuvku/ jednu/ a záchod /nepřišroubovaný/.

Poprvé a podeváté. Zážitky z Literární Vysočiny
Plánuju napsat slíbenou reportáž z Literární Vysočiny, a proto se asi posté dívám na letošní fotky Ne že bych se jinak nedívala, naopak, jen teď mám o důvod víc.
Pokusím se povznést nad svoje dojmy a pojmy, taky nebudu psát nic o věcech, které můžete vysledovat sami.
Předpokládám, že vás zajímá hlavně to neveřejné, drobet zákulisí, drobet drbů, které stejně neprozradím.
Slibný začátek.

Takže, nuceným přesunem do Čechovky /Junior se opravoval a posunout to nešlo/ se akce dostala na vyšší level. Nám s Radkem ubylo podstatně práce, klub zařídil mnohé sám – a to včetně baru. /Kdo nikdy neprovozoval bar na živé akci, neumí si představit, co je to za úlevu/.
Město leží na hlavní trati, odpadly starosti s odvozem  účinkujících od a k vlaku apod.
Nebudu vás nudit výčtem ulehčení, shrnu to tím, že život je změna, a dá-li Pánbůh a Jakub Baloun, šéf klubu, v Čechovce zůstaneme.
Chotěboř je příjemné a mému srdci milé město, za osm ročníků jsme tam zažili spousty věcí, za hezké děkujeme, ale Brod je Brod.
Příprava festivalu je adrenalin vždycky, pro mě letos dvakrát. Do všeho jsem se stěhovala, tím pádem v samém provizoriu, běhu, letu, bez netu, při životě na staveništi.
Za rok bude v tomto směru všechno lepší, doufejme.
Abych se vrátila k tomu zákulisnímu dění.
Na festival vždycky jezdíme dřív, letos jsme tam s Radkem a Fandou byli od středy. Ten večerbyla hrozná bouřka a my si četli Krchovského, později harlequinky, co zbyly někdy z minula. Bomba, fascinující bomba. Kromě jiných perel jsme ve strašně přeloženém nebo strašně napsaném textu našli: /hrdinku napadlo, že …/ „…ho možná ovládla sexistická myšlenka, že není třeba kupovat krávu, když je mléko zdarma.“
Dotyčná se pravděpodobně rozhodovala, zda se má k panu Božskému nastěhovat…ale jisté to není, česky to nebylo ani náhodou. Robot by to přeložil lépe.
Psala jsem, že se povznesu nad své dojmy a pojmy, ale to nejde. Když mám psát věci zákulisní, tak ne.
Každý ročník je ročník něčeho. 2010 byl ročník baru, který jsme měli na triku. Tu neděliodpoledne,kdy jsme už jen v pěti dojídali a dopíjeli jeho zbytky, bych vrátila.
Z letoška bych vrátila sobotní protancovanou noc. Můj nejsilnější zážitek, který naprosto přebil všechny ostatní.
O tom jsem už psala a jen bych se k němu kruhem vracela, což by nebylo přínosem.
Takže další .
Meruňky z Moravy, koláčky Vlasty Bakalové, bard Moučka a celá brněnská squadra azzura, Pavel Herot, který, aby  stihl svoje nedělní vystoupení, vstával o půl 4ráno.Jeho dokonalá etuda/ Jsem v Brodě? Já jel do Hradce…/, kterou naprosto zmátl slečny za barem. – Máte u nás nějakého pošuka, přišly. Nechtěly věřit, že patří do programu.
Zlatý Jelcin, kterého jsem pila, s kým se dalo. Stoprocentní náhoda, která mě zavedla ke kadeřnici se zlatýma rukama a zálibou v četbě.
Jakub Vaníček, kterého mi doporučil brácha. Týpek jak z románu. Rodák ze Zlína se přistěhuje do vysočinské vesnice, kde naštěstí bydlí ještě druhý intelektuál.
Pepa Nos, stojící na hlavě a tak besedující s publikem.
Hrdina Alfík, který během cesty musel měnit jedno auto za druhé, a to v rekordním časovém limitu, neboť zvučil a navíc vystupoval.
Lidi, lidi, lidi. Pavel Lutner, který je pro LV totéž, co Marek Eben pro Vary. Víťa, co nám pomáhal v kase. Táňa Nováková, která obětavě přivezla kolekci šatů paní Vágnerové. Ostatně i moje šaty byly z její dílny. Luciana a její krásná kytka, atd. Prostě lidi, lidi, lidi.
O Janě a její Bětce ani nepíšu, ostatně bez Janou ručně malovaných písmen by festival ani začít nemohl.
Nedělní pofestivalovéodpoledne,kdy jsme se s Radkem zmoženi horkem, únavou a fernetem domotali do hotelu Slunce na zmrzlinu. Následnou Billu jsem už nedala, Radek ano.
Město jako takové.Pamatuju si ho z dětství, to je nebe a dudy.
Richard a jeho sestra. Tímto se dostávám zase k tanci, takže projistotu končím.
Děkuju tímto všem jmenovaným i nejmenovaným, také panu místostarostovi Jůzlovi, který přišel na zahájení.
Se to nezdá, tenhle zápis píšu od ranéhoodpolednea teď je pomalu noc. Přece jen to nemá být sága, takže nakonec možná hlavní novinka.
Dosud byl termín LV vázaný na konec chotěbořského Festivalu fantazie, přestěhováním do Brodu máme volné ruce. Je proto možné, že jubilejní 10.ročník posuneme a bude hned zkraje července, asi první víkend. Zatím to není konečné, pouze pravděpodobné.
Nakonec je na to ještě moře času, minimálně do doby, než budeme zas vypisovat žádost o grant.
Do té doby snad i já budu bydlet jako člověk.
P.S.Už nastupuje mladá generace. Zatímco my s Radkem pili u oběda nealko, Fanda si dal suverénně pivo.

Statistika nuda je…
…má však cenné údaje.
Jak vyplývá z dnešní statistiky WordPressu, viz obrázek, čte mě (taky) celé Rusko. Moc pěkné. Hlavně táta, který studoval v Leningradě/Petrohradě, by měl velkou radost. Ale co Amerika? Studenou válku vyhrála a tenhle boj by vzdala? Come on, America, come on!

Kolečko
Slibný počáteční kapitál / viz http://zorasimunkova.cz/?p=250/ se skvěle úročí.
V našem baráku, který býval a de facto pořád je, družstevní, se od začátku uklízí podle rozpisu služeb.  Pravděpodobně se to má dělat v neděli, nevím, jisté je, že tuhle jsem jela pryč, a proto uklidila ve čtvrtek. Sousedi to nevydýchali –  a po 40 letech existence domu, fakt,  vytvořili na chodbu nové kolečko s rozpisem. Pravděpodobně nastálo tam je „tento týden uklízí Šimůnková“.
Co se bytu samotného týče, povstává z ruin. Zdi jsou už zdi a ne průlezy, v koupelně stojí vana, na svých místech jsou i kachlíčky .S tím souvisí drobná vada na kráse. Nemůžu mít všecko, to vím, ale…včera jsem přišla a zjistila, že mi chybí záchod.
Už aby bylo po tomhle létě. Už aby to bylo.
xxx
Průběžný čtenářský deník:
i v těchto pohnutých dobách čtu. Víc než dřív. To je jediné, co se dá v tom bytě dělat – než se setmí, rozbila se mi lampička. Takže momentálně čtu Boletus arcanus od Miloše Urbana. Taky ty Chudé z Lodže, výborná kniha.

Ještě přežít víkend
Studené léto končí horkem. Nemohlo si vybrat líp. Jediný víkend, kdy musím zůstat ve městě.
Čert to vzal.
Hlavně že budu bydlet. Už to tak vypadá. Začínám se divit, že jsem to martyrium přežila. Bez vody, elektriky, místama bez záchodu, v prachu a zmaru, pořád někde pryč. Nejnutnější věci a nějaké čisté oblečení schované v práci.
Tak trochu odkázaná na bližní s koupelnou a pračkou. Děkuju všem mnohokrát. Pocity nic moc. (Pořád lepší, než být například v nemocnici nebo jiném nehostinném místě, kde „světla svítí, stěrače stírají“)-
Ale…včera nastala nová podlaha, o víkendu kuchyně, ještě pár drobností, revizní technik na elektriku…a bude to. Nejvyšší čas. Jsem u konce s dechem, náladou, penězi. Hlásí se taky psychické posuny. Najednou a bez aktuální příčiny se někdy třesu jako drahý pes. Zatím jen vteřinově.
Byly i hezké bonusy, byly, o některých jsem psala, ale převážně jsem se zocelovala. Už jsem , tak doufám, že  v dohledné době se z radosti a úlevy i  /s/zkalím.
Ještě přežít víkend, poslední víkend jako /skoro/bezdomovec.

Konec noční můry
Protože Franta je lemrák, rozhodovalo se dneska o tom, zda bude opakovat ročník, nebo se zařadí mezi pracující. Nutnou zkoušku z němčiny udělal, bude opakovat. Čímž pro mě skončila /po bytě/ i druhá letní černá můra.
Stejně jako jeho sestra si i Franta o rok prodlouží mládí. Double-studiem 3.ročníku SŠ založily moje děti novou rodinnou tradici. Doufám, že i další generace ukáže rodičům, v tomto případě F + P, zač je toho loket.

Normalizace
Léto končí, můj život se normalizuje. Žádné divoké zážitky typu „zmizel záchod“ se v blízké době čekat nedají. Voda teče, elektrika svítí, plyn se střídavým úspěchem jde, říkám, najednou je to šeď a nuda. Ale nestěžuju si, to rozhodně ne.
Jako poslední překvapení v tomto směru se ukázalo, že stará myčka Zanussi je víceméně na kusy, zadřený motor, nerentabilní oprava, takže jsem musela, jinak by nás nádobí zavalilo,  koupit novou. Bosch/Božku podle Němcové.

Taky začala škola. Franta nastoupil k double-studiu třetího ročníku SŠ. Za měsíc jde do tanečních.
Pája si chce nechat ze dvou jen jednu vysokou školu, což je moudré rozhodnutí.

Všichni dohromady se podle svých sil, rozumu a možností věnujeme vybalování a zabydlování.
Říkám: šeď a nuda.
Myslela jsem proto i na jiné věci.
Prvního září všechno se páří! Za pomyslného zpěvu této bojové písně jsem sebou sekla, šíleně si rozbila koleno a narazila ruku…Pánbůh mě potrestal. Není  ještě hotovo.

Dál mentálně mapuju naše nové okolí
Doporučuju řeznictví Kubín na Průběžné. Mají spoustu dobrých a levných věcí. Kromě masa i sladké koláčky, koblihy, báječné plněné záviny za 10 korun jeden.

O Albertu na Skalce jsem už psala. Ten krám odepsal sám sebe. Prostředí má vliv i na některé zákazníky.
Například včera. U kasy se nějak nedařilo. Tak dlouho, až ta frontová bojovnice za mnou nevydržela a prohlásila: – Dělejte rychle, jede mi metro.

Starý život a starý byt se mi vrací v záblescích, detailech. Furt se musím hlídat, abych z tramvaje nevystoupila na I.P.Pavlova. Chce to čas.
xxx
A ještě pár statusů z fejsu:
Z TV slyším: – Samec je starý, zjizvený po mnoha bitvách…Tak jsem si vzpomněla na některý chlapy, co znám.

Nechtě jsem vyprala vánoční ozdobu. Vydržela.

– To je strašný, to je strašný, mumlala si pro sebe dneska ráno nějaká ženská cestou Žižkovem. A pak zhodnotila celou tramvaj: – Všichni ty lidi tady vypadají, jakoby se narodili na šibenici.

Ať žije Bůh! Nápis na jednom ze sloupků tramvajové trati na Olšanské

Dívala jsem se na  dokument o amerických milionářských domech. Vyskytovala se v něm taky ženská, co si, aby ve Šmoulově u Las Vegas cítila „duch středověké Itálie“, nechala na zahradu převézt 250 let starou francouzskou studnu.

Hledání NĚCA
Nepíšu sem, nepíšu ani do opravdového deníku. Věci se dějou, ale psát se nechce. Chybí soustředěnost, chuť, elán, radostný emoce, chybí…prostě NĚCO, hodně NĚCA chybí.
Z události posledních  dní proto jen, že jsme s Janou Jiráskovou byly číst v Radiu Applaus, pořadu Krev. Applaus sídlí v malé vilce v Suchdole, náš úkol spočíval v rozhovoru a samotném čtení. Rozhovor s námi dělali ve studiu, četly jsme ve vedlejší minikavárničce. Čtení pominu, ale povídat, mít sluchátka na uších a mikrofon před sebou, to mě baví. To bych mohla furt.
V plánu byl přínosný večer, takže jsme před rádiem zašly do cukrárny k Myšákovi. Božská zmrzlina, leč Myšák se dělá zbytečně důležitým. Rezervovat nechtěli, že plno je „do dalšího týdne“…a můžeme přijít nablint, „jestli se chytneme“ – a v cca 18 hodin byla cukrárna poloprázdná.
No každý dělá co umí. Další část programu, kino, už nevyšlo, z rádia šli všichni pařit…já nešla. Furt mi chybí to NĚCO (a peníze to zrovna nebyly).
Rádio byl důležitý moment týdne, další, že Franta šel poprvé do tanečních. Do poslední chvíle pracoval, jestli se psychicky zoceloval, tak po cestě. Ale nemyslím, vypadal docela rád. Učil se čaču, walz a blues.
A víc? Snad nic. Chybí to NĚCO. Asi nastávají ty psychický posuny, který jsem čekala po stěhování. Nemám v sobě oheň ani jiskru, tam někde vespod se jako mlhy na blatech válí  strašná únava. Částečně by tomu pomohly peníze, alespoň na jídlo vždycky mít, ale jenom v nich to není – jak jsem si zajímavým způsobem ozkoušela.
Zkusím vypadnout z Prahy, daleko předaleko, pryč ode všeho. Třeba se tam TO NĚCO ke mně vrátí. Třeba ne. Třeba to bude „jenom“ výlet. Ale zkusím. NĚCO.
xxx
Neurčitému stavu duše dodávají i konkrétní věci. Na to, že brácha nereaguje na mé maily a sms, jsem si zvykla. Že mi nedal vědět, ani když narychlo vezl mámu do nemocnice, to mě přece jen překvapilo. Nevěděla jsem to tři dny a kdyby mi to mezi řečí nepověděla sama, zřejmě bych to nevěděla dodnes.
Obyčejně sem o nikom adresně nepíšu – a špatný věci už vůbec. Ale tohle mě dostalo, a proto dělám výjimku.

xxx
Poslední dobou se mi nezdá o chlapech, jako obyčejně, ale  mysteriózní sny. O foťáku, který občas někoho vynechá, o ledu, který jsem nikdy neměla, a přesto slyším křupání jak taje, dneska o partě geologů?, zavřených v hradní věži, kde čelí různým protivenstvím. Pamatuju si na létající kočáry s koňskými kostrouny, těch z Harry Pottera,které ale v mém snu byly bílé, jako krajkové.

Průběžný čtenářský deník:
Přibližně tři oficiálně vydané knihy  mě za poslední roky opravdu vzaly. První z nich je Zatím dobrý Jana Nováka, druhá Wolf Hall Hillary Mantelové /Ráno zamkni Cromwella do podzemní kobky,“ říká Thomas More, „a když za ním večer přijdeš, bude sedět na sametovém polštáři, krmit se slavičími jazýčky a žalářníci mu budou dlužit.“/ a třetí  Chudí v Lodži Steve Sem-Sandberga. Story z lodžského ghetta přeložila Dagmar Hartlová. Druhou a třetí knihu jsem četla letos v létě.
Kromě nich i Udělej si ráj, druhou knihu Mariusze Szczygiela, Dvakrát vrtej, jednou trhej a Svědka neposkvrněného početí od Václava France a Dědečkárnu od Milana Čechury. Nové povídky Jany Jiráskové a další, nerada bych někoho vynechala.
xxx
Zmíněný pořad Rádia Impuls můžete slyšet tady:
http://www.radioapplaus.com/262_KREV-27-9-2011

Pokoj v duši
7.října
Sedím u počítače, vedle žlutě svítí lampička. Stačí ale vyjít ven a všude kolem je tmavý  les. Zataženo, ticho, klid. Nevidět jedinou hvězdu, jen u brány svítí světlo. V duši mám pokoj a klid, takový, jako dlouho ne.
Jsem daleko od Prahy, daleko ode všeho.

Pokoj v duši 2
Pokoj v duši jsem měla na Šumavě. Fotky tady, text později.
http://zora2.rajce.idnes.cz/Churanov_7._-_9.rijna_2011

Píšou mi z Ruska
Zoro, dobrý den,
obcas vzpominam na nase setkani v Praze pred lety…
Cas utika, nadeje zustava…
Mam doma v knihovne Vase basne a tim padem na Vas vzpominam.
Z Petrohradu srdecne …
V Petrohradu/Leningradu kdysi studoval můj táta, o to je to milejší.
xxx
průběžný čtenářský deník:
Zmeškal: Milostný dopis klínovým písmem, Smutkem neobtěžuji – rozhovor Marcely Pecháčkové s Livií Klausovou. Paní K. mi strašně připomíná mámu.

Stalo se U lva aneb…
Dnes jsem byla v Havlíčkově Brodě na Podzimním knižním trhu. Spojila jsem příjemné s užitečným, totiž rozdávání programů Dne poezie a morální podporu Jany Jiráskové. V soutěži Dopište Goldflama, kterou Trh pořádal, vyhrála 3.místo.
Kromě knih byl cenou pro výherce i oběd s Arnoštem Goldflamem. Je to moc příjemný a milý pán, radost s ním pobýt, viz fotka.
A v hotelu U lva vaří báječnou svíčkovou – a kachnu taky, tu měla zas Jana.
Soutěžní povídky včetně Janiny najdete na
http://www.kkvysociny.cz/modul_akce/goldflam_semifinale.aspx

Fotky z Brodu
Fotky z Knižního trhu v Brodě a oběda s A.G. najdete na http://zora2.rajce.idnes.cz/V_Havlickove_Brode_na_veletrhu_a_obede_s_Arnostem_Goldflamem_-_22.rijna_2011

Protože proto. Šumava
pokus o záznam jednoho dne, čtvrtka 20.října t.r., a něco málo o tom,  jak bylo na Šumavě
…tak sem jela tramvají a myslela na tu Janu, jak je s psychikou v …a pak kouknu – a o tři sedačky dál sedí Alice Nellis, co teda někdy v budoucnu musí udělat podle Jany film. Tak sem si řekla, že to je znamení a byla ráda za Janu, taky jí to hned napsala na fejsbuku. No a kromě Jany sem myslela skoro furt na toho, co ho mam rada, a na to jak je ta laska marna a nerikejte mi, ze není, když ja vim, jak to je. No a pak byl obed a ani sem nemela hlad ale taky ani esus, abych si ho schovala na pozdejc, tak sem to proste snedla. A pak lidi a práce a prisel nejakej pan, kterej vypadal strasne moudre a oci mel jak strilny a ja mu poradila  a on ze s takovou ochotou ani nepocital. A sel pro další věci do Narodni knihovny, tak sem zas myslela na Frantu, co v ni dela, a jak tam ten pan prijde a treba mu bude vypravovat, jak jsme na nej tady byli hodny, a Franta si zas vzpomene na me a tak ta stafeta pujde kolem dokola jak nejaky perpetuum mobile. A taky sem cetla xtou verzi predmluvy k ty my sbirce, co bohda nekdy vyjde, a doslo mi, jak je to s potuckem, o kterym tam hodne je, ze potucku mi rikal tata, a jak se mi zrovna dneska u tramvaje po tatovi zastesklo.
A ted uz je obloha modra jako kombine, na ni ruzovy cervanky a brzo bude tma.
A ještě před timhle vsim sem rano koukala na Panoramu, ten porad, jaky je kde počasí, a prisla dcera…a pak nam v pokoji skoro prselo, jak mi bylo lito, ze sem asi spatna matka nebo co, protože proto. Ale muze si koupit matku jinou, ty novy typy mají v sobe i tiskárnu na peníze. Stačí zmacknout pupik.
A Mirek me zval na cockovou polivku a ja bych teba jindy sla, i když cockovou polivku mit nemusim, ale ted sem i rada, ze mám do večera. Protože proto.
No a taky sem vam slíbila napsat, jaky to bylo na Sumave, tak hezky, i když nebyly videt Drakonidy, protože snezilo a na nule, tehda největší zima v republice. A nebyl to utek před krizi jako loni, byl to peclive naplanovanej vylet, kterej ale vysel z poloviny, protože Jana nakonec nedorazila, ale to bylo asi taky znameni.
A zas jsem byla na houbach a po nich se hádala s Romanem, ze ty mensi mraky prece nemůžou byt ruzovy, když je vidim bily, a tak mi je vyfotil. A cervena barva mi v hlavě primo rvala, všude, byla ji plna kuchyn, na ubruse s jablickama, na budiku, na gauci, venku svitil ze sera javor a taky rval a paseka byla jako jeviste ve trech radach, jako když je tam more z papundeklu. Vez Eurotelu se kyvala jako z gumy a jak sem na ni koukala, vůbec mi nedoslo, ze stojim u sklenice s hadem v lihu, fuj.
A povidala sem, ze si prijdu jak v reality sou, sleduju na sobe ty postupny zmeny…a to uz vsecko tezklo a musela sem si lehnout. A pak ty deje v hlave byly skoro vesely, Roman byl obchodni dům, kde nakupovali maly dreveny bubenici, takovy jak je dřív deti tahaly jako kacery. A taky mel na botu citac jako od plynáren a když byl vzhuru, naskakovalo to, když usnul, cislice se zastavily. Spotreba zadna. A tak dal.
A pak jsme ještě stejne tancovali a poslouchali pisnicky, Roman miluje Sinead, tak tu taky. A novej Neckaruv hit, Pulnocni, taky.
A koupala sem se v potoku Losenici, sla bosa sněhem a namrzlou travou. Potrebuju to nejak.
Dal se vsecko piska.
xxx
Tohle jsem psala ve čtvrtek 20.října – a teď už je pondělí a stala se fůra nových věcí, takže zatím končím. Protože proto.

Zánik samoty Torfstich-Planie
Kdysi jsem psala, jak jsme Romanem byli u strašidelnéhp domu v lesích, viz http://zora.bloguje.cz/870358-cesta-z-mesta.php
Proč a co se  na tom místě stalo, najdete tady: http://www.moskyt.net/kral-sumavy-zanik-samoty-torfstich-planie

O chlapech těhotných a netěhotných
O těhotných chlapech se mi poprvé zdálo v dubnu 2009.

Zdál se mi sen o spravedlivém světě.
Světě, kde rodili i muži.
Když přišel jejich čas, porodili knížku.

A teď další sen o těhotném chlapovi. Už byl v porodnici,  rodit měl každou chvíli, čekala jsem na telefonu – a nic a nic. Pak mi řekli, že si to vymyslel. Bylo mi to hrozně divné, těhotný stoprocentně byl! A neporodil. To mě naštvalo tak, že mi to vydrželo i po probuzení. Až do odpoledne jsem byla naštvaná na chlapa, co se mu nechtělo porodit.

Jestli sny berou inspiraci ve skutečnosti, tak u mě asi v jiné realitě. V mém okolí momentálně nikdo těhotný není. Ani žena, ani chlap.

A o chlapech ještě ohavně dobrý vtip, který je samé předsudky, jak jinak
Přijde mozková buňka do mužské hlavy a tam tma a nikde nikdo a tak zařve:
„halooo je tu někdo?“ a nic se neozve
Tak řve znovu.“halooo je tu někdo?“
Zase nic.A tak tam asi hodinu řve, až přijde další mozková buňka a říká:
„Co tu řveš, ty nevíš, že jsme všichni dole???“

A dnešní true story: váhala jsem, ale ano, dám to sem. Nestává se každý den – ba ani každý rok. Napsal mi:

Já tě miluji už od léta, jen jsem ti to nechtěl říci. Říkal jsem si, že tím, že se o tebe budu starat, ti dokážu svoji lásku  nejlépe a beze slov, ale nedalo se už teď pokračovat tak jako dosud.
Snad mi rozumíš.
Časem se s tím vyrovnám. Potěšil mě,  o to nic.

Dopis Ježíškovi
Milý Ježíšku,
k Vánocům bych si přála, aby mě aspoň jeden den nikdo
– nepředhazoval, jak málo vydělávám, jsem nemožná matka a všechny ostatní matky jsou na tom líp
– neříkal mi, ať se neklepu, netřesu, netahám břicho po zemi a jsem stará
– nevyčítal mi, jak bídně se o svoje děti starám. Milý Ježíšku, denně mají novou podestýlku!
– neodháněl mě, když si chci povídat nebo jen sdělit
– aby mi aspoň ten jeden den nikdo nenadával a nikdo na mě nekřičel
– aby se mnou byly obě děti.
To si, Ježíšku, přeju k Vánocům. Jeden den, co ti to udělá?!
Děkuju předem. Nějak si poraď.

U našeho chlíva
Za posledních deset dnů mě postihly, co se lásky týče, dvě „soukromé vichřice“.  Jedna foukala nahoru a druhá dolů. Takže aktuálně něco z Alšova Špalíčku.

PF 2012
Moji milí, do dalšího roku vám přeju ze srdce všechno, co si přejete sami, hlavně teda to štěstí, zdraví, ropná (to jako že víc než jedno) pole.
Vánoce snesitelně hezké a snad jen to, co vždycky (vymyslela jsem sama a jsem na to hrdá):

Když nemůžete být na Vánoce s těmi, které máte rádi, mějte rádi ty, s kterými budete.

Doba předvánoční
Žádný strach. Nebude to  o pečení , uklízení a nákupech.
První dvě činnosti vánočně neprovozuju vůbec, třetí bych možná provozovala, kdybych na to měla.
Jen několik aktuálních zážitků
O první adventní neděli jsem dostala tři rudé růže a nabídku k sňatku.  Tenhle rok třetí /nabídku/ od třetího /chlapa/i. Na vdavky si setrvale připadám příliš mladá, ale potěšil mě.  Bylo to takové nečekané, jak z románu. Zrovna jsem lezla z vany.
Na druhé straně pomyslného spektra se přihodilo, že jedna tajná láska už není tajná (příležitost dělá zloděje).  Ale láska je to pořád – myslím – a mile mě to překvapilo.
Trhy vánoční i farmářské jdou obyčejně mimo mě, ale tuhle jsem se náhodou octla na obojím.
A bylo to docela příjemné. Na Kubánském měli báječné koláče, pod tvarohem ještě vrstva povidel, dobrý mrkvový mošt, na náměstí Míru jsem si zas koupila pěkné náušnice. Ani lidí se tam netlačilo neurekom, část byla asi u farmářů.
Konec roku i mě nutí  k aspoň hrubému shrnutí  ročních zisků a ztrát.
Jednoznačným přínosem roku jsou svetry maminky Hodáčkové. V lednu jsem se ani nenadála, kolik krásných a teplých svetrů budu mít. Ty a Frantovo setrvání na škole  jsou bez diskuse.
U ostatního záleží na úhlu pohledu – a tím se budu veřejně zabývat těsně před Silvestrem.
A přímo dnes je to 16 let, co jsem naposledy viděla tátu živého. Umřel tři dny nato.

Průběžný čtenářský deník:
Viewegh: Mafie v Praze, líbilo se mi, řekla bych, že ho to bavilo psát. Několik drobných výhrad mám, asi dvě postavy se objeví a pak se za nimi zavře voda, aniž by se vědělo proč. Ale nejsou nijak důležité.
Szczygiel : Libůstka. Dámské příběhy, Stejskal: Praga hermetica, Kraus: muž na vlastní křižovatce, Urban: Stín katedrály, Soukupová: Marta v roce vetřelce
Taky jsem se dostala k Tajné knize I.O. TAKOVÉ citové výlevy bych se styděla psát i do obyčejného mailu. Deník puberťačky hadr. Tramtará!

Filmy, které jsem viděla:
Perfect Days /rež.Alice Nellis/. Jakoby pěkné, ale kdy??? někdo konečně natočí film, který se nebude dít v exklusivních bytech??Též reklama z toho čouhala jako sláma z boty, zejména Max Mara. – To jsou pěné šaty, ty budou z Max Mary apod.
A na
čt2 běžel poučný dokument (Místo na slunci). Vystupoval v něm místostarosta, který chce všechny lidi starší 65 let sestěhovat do zvláštního areálu. Má na to projekt, investora, je mu jasné, že ne všichni půjdou rádi – ale rozjíždí masivní kampaň. Důchodci nebudou muset nikam chodit, stejně nestíhají – přesně takhle to řekl a o stáří mluvil vytrvale jako o „problému“. Volné byty v centru pak komerčně využije. Kokot (pardon). Investor byl od pohledu gauner. Gauner a kokot s.r.o.

Šiškovník
Dneska jsem dostala vánoční věnec. Je ze samých šišek, proto mu říkám šiškovník.

Kdes byla, když umřel Havel?
V.H. jsem  osobně nikdy nepotkala, neviděla, nemluvila s ním.
Nicméně se mnou, stejně jako s celým národem, prostě furt BYL. Jako prezident, autor, veřejná osoba,  terč vtipů,  naposledy jako nevěrně – tajný manžel. V novinách, televizi, všude. Od revoluce doteď bylo občas přehavlováno.
Děti se narodily a rostly a Havel se pořád nad vším vznášel podobně jako duch nad vodami.
Až do včerejška. Ale smrt měl hezkou.  Doma, ve spaní, podle novin si chtěl jen trochu zdřímnout a pak vánočně slavit.
Exprezidenta je škoda jako  každého dobrého člověka.  Státní smutek je v jeho případě taky na místě, ale celonárodní  umělou  funébrhysterii bych si odpustila. Většina lidí nějak smutná je, mimochodem http://www.tyden.cz/rubriky/domaci/vaclav-havel/nenavidime-havla-krici-hospoda_220561.html , ale pořádat okázalé srazy, demonstrace, průvody, přejmenovávat letiště, to je k čemu?
Taky bych si odpustila celý týden číst v novinách JENOM o Havlovi. Jakoby se nic jiného nestalo.  Horší „seriozních“ novin je Blesk.  Dášu fotí ze všech úhlů, jako by bylo něco divného na tom, že vdova brečí. Kdyby mohl, přinesl by fotky z rakve.
Pan Havel měl přece jen svoje léta a mnoho nemocí. Dalo se to čekat.  V dobrém i zlém si svoje užil, hodně po něm zůstalo. (Například znám kluka, který byl počat během prvního Havlova prezidentského projevu).
Jestli se ale někdy historie zeptá, kde jsem byla, když Havel umřel, vím to naprosto jasně. Byla jsem na Churáňově a koukali jsme na Otázky, kde to věděli jako první.
Na Šumavu jsem jela pro pokoj v duši a pro stromeček.  Byl to historický víkend, nejenom Havlem.  Údajně byl nejnižší tlak za čtyřicet let, zuřila sněhová vichřice a do sněhu jsme zapadali po kolena. Z mého chvályhodného úmyslu vrátit se hned druhý den nezbylo proto nic, silnici nahoře nesolili.
Ani k Losenici jsem se nedostala, musela bych mít rolbu. Zato jsem se při -4,1 C umyla venku sněhem. Pak si dala rum – se speciální etiketou, kterou jsem vytvořila Romanovi k Vánocům. Večer jsme zapálili prskavky, vánoční cukroví snědli hned ze začátku, tancovali a pili ledové víno.  Mezi mraky byl na chvíli vidět Sirius.
Dělám věci, co? Hospodyně pečou a já jedu pro pokoj v duši. Málokdo by se mnou vydržel.
Dárky nemám, peníze nemám, tu trochu cukroví, co jsme napekli, jsme už dávno snědli. Atd. atd.
Leze na mě nemoc , bolí v krku, Vánoce za tři dny.  Po chvílích si píšu roční zisky a ztráty. Dám je sem na Silvestra.
xxx
Odcházejí nejen prezidenti – nápis z tramvaje 22.

a taky v Koreji mají smutek. Tzv.stockholmský syndrom, někdo by jim měl ukázat internet.
http://www.blesk.cz/clanek/zpravy-udalosti-zahranici/165399/smrt-diktatora-kim-cong-ila-lid-ktery-tyral-se-zhroutil.html

a ještě jeden opravdu pietní projev

Ježíšek záchranář
Jen malou dnešní story.
Přeju Ježíška záchranáře, píšu Romanovi, …to je takovej, co přiletí se soudkem rumu na krku.
Opojena vlastním vtipem, povídám to Frantovi, a ten graduje.
…Záchranáře, co bude mít jeden soudek na krku a druhej soudek v sobě.

Hezké Vánoce všem.
Za dnešek se sem zatím dívalo 26 lidí, děkuju, že si zrovna dneska našli čas.

Rok Zajíce
31.12.
Venku předčasně bouchají rachejtle všeho druhu a vy jste se,miláčkové, dočkali.Jak jsem slíbila, dávám sem hrubé shrnutí zisků a ztrát tohoto roku. Hrubé, protože veřejné, sama pro sebe jsem detailně popsala do deníku.
Takže: přínosem roku jsou v každém případě ručně pletené svetry maminky Hodáčkové a Fandovo setrvání na škole.Nejnověji také Mirkova ledvina, kterou mu nadělil skoroJežíšek. Tři roky chodil, teda Mirek, ne Ježíšek, na dialýzu, a to  není moc normální život.
Všechno ostatní záleží na úhlu pohledu.
Letošní horoskop mimojiné říkal, že na konci roku sama sebe málem nepoznám. No, prošla jsem různými proměnami, ale pořád jsem to já.  Nacházím se místně jinde než před rokem, přestěhovala jsem se, život se mi tím v nepodstatném, protože vnějším, hodně změnil,ale kamarádi mi nezmizeli, naopak přibyli, práci mám pořád stejnou, děti celkem oukej, všichni jsme relativně zdraví, Depky i festival běží dál,  něco jsem napsala, málo , taková Jana J. je na tom v tomto směru mnohem líp, ale i tak Pánbu zaplať. Hlavně aby nebylo hůř.
Rok 2011 byl a do února je Rokem Zajíce. Zajíc měl přinést hojnost. Každému podle jeho zásluh a potřeb, jak říká klasik. Janě přinesl, jak už jsem psala, inspiraci k psaní. Mě přinesl poměrnou hojnost chlapů…S tím souvisí tři nabídky k sňatku, které jsem letos dostala, jednu dokonce veřejně na Depkách. Setrvale si připadám na vdávání příliš mladá, ale potěší. Nakonec, necháme  se překvapit. Volný průbéh, úplný zen.
Zatím jsem psala o celkem přínosných věcech.Byly ovšem i ty druhé.
Romanův infarkt třeba. Pamatuju se na dikci těch,co mi to říkali, na to, co jsem pak udělala, šla za Pájou do pokoje, ale nepamatuju se na svoje okamžité pocity.Šok, ohromení, nevím je prakticky dodneška.
A další věci, které mi vzaly dech a šly kolem mne tuze blízko.  Ty rozebírat nechci.
Za pár hodin všecko  pokračuje, jen s jiným letopočtem.
Přeju vám hodně zdraví, štěstí a lásky a též tři dobré věci: dobré přátele, jídlo a práci.
Pánbůh ať vás nás ochrání ode všeho zlého.
xxx
Dnes dopoledne jsem byla návštěvou u mámy: xxx
a ještě z fejsu: Mezinárodní rok chemie tam napsal:
V mnohých lokalitách se ozývá již pyrotechnika… To se zase jednou spotřebuje sloučenin alkalických kovů a kovů alkalických zemin, které dodávají těmto směsím charakteristické zbarvení při explozi
xxx
moje píseň roku

Quick Payday Loans | no credit check no fax loan | loan | No Fax Payday Loans

TOPlist